Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
2. neděle adventní A / Je sekera přiložena ke stromu? (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
07.12.2007 14:36:50

1. čtení Iz 11,1-10

1Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, 2spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a zbožnosti, 3naplní ho duch bázně před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání, nebude rozhodovat podle doslechu, 4ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro ubohé v zemi. Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. 5Spravedlnost bude rouchem jeho beder a věrnost bude pásem jeho boků. 6Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit. 7Kráva pást se bude s medvědicí, jejich mláďata spolu ulehnou, lev jako býk bude řezanku žvýkat. 8Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. 9Nikdo nebude škodit ani pustošit na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, jako vody pokrývají moře. 10Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.

Tento nádherný básnický text, u kterého se nedá s jistotou určit doba jeho vzniku, ohlašuje příchod člena Davidovy dynastie (tj. Jesseovy) obdařeného charismatickými dary k naplnění ideální vlády se spravedlivým řádem, kde by chudí a utlačení měli stejná práva jako majetní a mocní. Při jeho příchodu zmizí válka a veškeré projevy násilí nejen v lidské společnosti, ale také mezi zvířaty (v. 6-8; tento pokoj je vylíčený obrazy připomínajícími prvotní soulad v ráji). Izajášův text byl tak zařazen po bok textů z období po zničení chrámu, oznamujících příchod „potomka z Davidova rodu“ (Jer 23,5-6; 33,14-22; Ez 37,24-28; Am 9,11-15; Mich 5,1-3).

Úryvek byl podnětem pro rozvinutí teologie o sedmeru darů Ducha (přesně vzato podle hebrejského textu máme šest darů, řecký překlad Septuaginty přidal sedmý, zbožnost, aby se dosáhlo čísla plnosti). Dary moudrosti a rozumu jsou nezbytné pro „vydařený život“ a jsou spojeny se zachováváním Božího zákona (Dt 4,6: „Bedlivě je dodržujte [Boží nařízení]. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení“). Další dvojice, dar rady a síly, označují schopnost vymyslet „dobré“ plány a uskutečnit je: opět nezbytné vlastnosti vladaře. Poznání, zbožnost a bázeň před Hospodinem korunují předchozí dary: jsou to dary, které jsou „teologičtější“ než předchozí, protože se týkají výrazněji vztahu vladaře k Hospodinu. Všechny tyto dary mají sloužit k vykonávání spravedlivé vlády (v. 3-5). Tento ideál je vyjádřen nejen v mnoha mimobiblických textech Blízkého východu, ale i v samotném SZ (Ž 72,1-4.12-14; Př 16,10; 20,8; Iz 3,1-3; 5,18-23). Tento vytoužený vladař bude pak „sloužit“ nejen vyvolenému národu, ale i pohanům (v. 10).


Mezizpěv Žl 71

Odp.: V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.
nebo: Pane, ukaž nám své milosrdenství a dej nám svou spásu.

Bože, svěř králi svou pravomoc,
svou spravedlnost královskému synu.
Ať vládne král tvému lidu spravedlivě,
nestranně tvým ubohým.

V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje,
dokud nezanikne luna.
Bude vládnout od moře k moři,
od Řeky až do končin země.

On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci,
ubožáka, jehož se nikdo neujímá.
Smiluje se nad nuzným a chudým,
zachrání ubožákům život.

Jeho jménu se bude žehnat navěky,
pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno.
A v něm budou požehnána všechna plemena země,
blahoslavit ho budou všechny národy.

2. čtení Řím 15,4-9

Bratři!
4Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. 5Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste žili v souladu podle vůle Krista Ježíše. 6Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. 7Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jak i Kristus přijal vás - k oslavě Boží. 8Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; 9ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: „Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu.“

V závěrečné části oddílu 14,1-15,13 (o „slabých a silných“) se Pavel obrací na „silné“ členy komunity: podle Kristova vzoru se mají ujmout „slabších“. Přijetím „nás slabých“ Kristus naplnil Písmo (15,3): stejně tak i my je máme naplnit, tj. čerpat „poučení“. Písmo má u Pavla velký význam: to dokládá řetěz citátů ze SZ hned v následujících verších (9.10.11.12). Z Božího slova čerpáme nejen „poučení“, ale i vytrvalost a útěchu, které živí naději (v. 4; řecké paraklésis se dá přeložit jako povzbuzení i útěcha; 1 Mak 12,9: „naší oporou a útěchou jsou svaté knihy“). V tomto listu se často určitá argumentace dovršuje motivem naděje (Řím 5,5; 8,24; 15,13). Vzorem naděje přitom zůstává Abrahám (srv. Řím 4,18). V našem případě útěcha a naděje mají specifický ekleziální ráz: jsou to dary, které umožňují překonat krizi a budovat společenství. Verše 5-6 jsou přací modlitbou k Otci, který je vposledku zdrojem vytrvalosti a útěchy: protože jsou znovu zmiňovány stejné dary jako v předchozím verši, můžeme vytušit, že i skrze Písmo je dává samotný Otec. Jen on nás může uschopnit k následování Krista, k přijetí „slabých“. Kristus nás přijal tím, že se snížil až k nám, stal se naším služebníkem: tak přinesl spásu a milosrdenství. Jestliže Kristus udělal takový krok vůči všem, židům i pohanům, tím spíše to mají udělat členové stejného společenství vůči sobě navzájem! Tato služba lásky přináší jednotu a svornost, z kterých se pak rodí oslava Boha (verše 6.7.9).
V tomto textu jsou tedy přítomné dva adventní motivy: 1) Kristova spása pro všechny (7-9), 2) naděje-vytrvalost (4.5).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každý člověk uzří Boží spásu. Aleluja.

Evangelium Mt 3,1-12

1V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 2Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ 3Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ 4Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. 5Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, 6dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. 7Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? 8Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. 9Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. 10Sekera je už přiložena stromům ke kořenu a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. 11Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. 12V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“

Tato pasáž se skládá ze dvou hlavních částí:
1) vystoupení Jana Křtitele (v. 1-6): středem této části je citace z Iz 40,3 (v. 3)
2) jeho hlásání (v. 7-12). Tato část zdůrazňuje blízkost soudu (v. 7.10) a nutnost obrácení (8.10). Používají se dvě různá připodobnění soudu: obraz sekery přiložené ke stromu (v. 10) a obraz oddělení plev od obilí (v .12). Mezi těmito metaforami je důležitá vsuvka o „mocnějším“, který bude křtít Duchem a ohněm (v .11).

K hlubšímu porozumění textu

Pozadím úryvku je židovská apokalyptika (srv. Dan 2,44; 7,14-27): přislíbení o novém, zlatém věku se pomalu naplňuje. To znamená nejen „požehnání“ pro spravedlivého, ale také „soud“ pro svévolníka. Jan si představoval „Mesiáše“ podle tehdejších názorů: jako mocného soudce, který vykoná okamžitý soud nad hříšníky. Ježíš se však představil v jiném světle, a proto měl Jan Křtitel později pochybnosti, zda je opravdu on tím přislíbeným Mesiášem (Mt 11,2-11 – 3. neděle adventní).

1-4 Vystoupení Jana Křtitele (kolem r. 26 n.l.) se odehrává na poušti (na západ od Mrtvého moře), jež byla ve SZ místem setkání s Bohem: později byla spojována s příchodem Mesiáše-osvoboditele. Jan vyzývá k obrácení, protože se přiblížilo nebeské království, tj. Bůh jako král (nebeské království je opisem Božího jména, které židé nevyslovovali). „Obrácení“ se přitom nemá chápat ve světle Ježíšova kázání: je to prozatím jen „návrat“ k porušené smlouvě, návrat k Božím zákonům. Jan nemůže ještě hlásat evangelium, protože je nezná: teprve Ježíš přijde s radostnou zvěstí. Předchůdce Páně už svým vnějším oděvem „ohlašuje“ Mesiáše: oděv ze srsti a kožený pás kolem boků připomínají Eliáše, který měl „připravit srdce“ na příchod Pána (Mal 3,23-24; srv. Mt 11,14; 17,12-13). Navíc jeho hlas ukončuje dlouhá staletí trvající mlčení proroků (srv. 1 Mak 4,46; 9,27; 14,41). Nyní nastává něco nového: z mlčení přichází hlas od Boha, opět promlouvá prorok, ba někdo víc než prorok.

5-10 Janův křest není ještě křtem Ježíšovým, je to jen vnější obřad dotvrzující upřímnost obrácení. Tento obřad se používal u pohanů obrácených k židovství. K Jordánu přichází i farizeové a saduceové, které Jan nešetří: nazývá je plemenem zmijí, čímž odkrývá jejich neupřímnost a faleš (viz také Mt 12,34; 23,33). Nemohou se odvolávat na Abraháma, protože tím si nemohou zaručit automatickou imunitu před Božím soudem. Jediná platná deviza je „ovoce hodné obrácení“ (v. 8) čili „dobré ovoce“ (v. 10; viz Mt 7,17–23; 12,33; 25,45–46).

11-12 Jan uznává, že je menší než ten, který přichází: není hoden přinést mu ani opánky, tj. vykonat službu otroka. Přicházející Mesiáš je totiž silnější, křtí totiž duchem a ohněm: výrazem „pneuma“ nemáme chápat Ducha, ale spíš očišťující vítr (řecký výraz může znamenat obojí, ale překlad „vítr“ je potvrzen metaforou ve verši 12; liturgický překlad není přesný). Ohněm se pak míní plamen spalující plevy (opět potvrzeno metaforou v posledním verši). Jedná se patrně o tentýž křest, který má různé účinky na spravedlivé a nespravedlivé (jako požehnání nebo soud). Tím požehnáním je pak především určité očištění, tříbení (viz Iz 4,4: „A Pán smyje špínu dcer sijónských… duchem soudu, duchem žhoucím“). Přece jen je patrné, že slova Jana Křtitele se spíš soustřeďují na negativní stránku (soud), která je také motivací obrácení. V tom vidíme zřetelný rozdíl oproti Ježíšovu hlásání: tam převažuje pozitivní ráz evangelia, pozitivní motivace pokání.

K úvaze

Sekera je přiložena ke stromu… mohou tato slova vzbudit radostné očekávání „přicházejícího“? Nevyvolají spíš odpor, strach, útěk? Jan Křtitel se těmito slovy snažil vyburcovat lid k obrácení, k přípravě cesty pro Mesiáše. Ačkoli to byl prorok, ba dokonce víc než prorok, jeho slova byla také odrazem tehdejších představ: Pán přijde a hned se vypořádá se vším, nastolí okamžitý pořádek, vymýtí zlé, přinese slávu Izraeli. Jan Křtitel, ačkoli byl největší mezi narozenými ze ženy, neměl „plný vhled“ do Božích plánů spásy, které se ukázaly teprve Ježíšovým příchodem. Kristus nakonec ukázal evangelium v jiném světle, a tak zároveň poopravil jeho „zkreslené“ představy. On totiž svým příchodem přinesl veškerou novost, novost tak radikální, že ani Jan Křtitel, největší prorok, nemohl mít odpovídající představu: mohl o ní mít jen matné tušení, promíchané navíc s falešnými představami. A nad tím bychom uvažovat i dále: mnohá slova proroků o mesiánské době jsou jen stínem skutečnosti, kterou přinesl Kristus. On je převyšuje, i když se nám to ještě „nejeví“, protože dosud čekáme na jasné vyzáření jeho slávy. Jeho dary převyšují „přislíbená mesiánská dobra“, i když se nám někdy zdá pravý opak. Ale jeho cesty jsou jiné než naše, jsou to cesty božské.

Přece jen Jan Křtitel měl pravdu: Kristus odděluje zrno od plev, očišťuje ohněm, přináší „slávu“, avšak jiným způsobem, než si on představoval. Kristus sice očišťuje ohněm, ale nespaluje hříšníky, ale hřích. Slovem a činem očišťuje od hříchu a ode všech jeho důsledků: od nemoci, od spoutanosti, od smrti. A opět: ne hned, jak si představoval „předchůdce Páně“, ale postupně. A v tom bychom i my mohli pocítit určitou obtíž: rádi bychom „měli hned“, podle svých představ. Ale Kristus jedná jinak: nevyplnil představy Křtitele, nevyplní ani naše. Ale zato se můžeme spolehnout, že vyplní „naše představy“ mnohem skvělejším způsobem, než bychom očekávali. Skvělejším způsobem, ba dokonce božským. Na naší představě o Kristu závisí i naše očekávání, naše „obrácení“, naše motivace: strach či radost? Uzavřenost či otevřenost? Spěchání vstříc nebo útěk?

K reflexi

1. Jaký je Kristus podle tohoto Izajášova textu? A v krátké modlitbě ho chval za to, že je právě takový!
2. Čím živíš svoji naději? Anebo ji necháváš skomírat?
3. Očekáváš od Krista něco nového? Máš opravdovou touhu po jeho novém příchodu do svého života?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Velikonoční dobu
„Aleluja, aleluja, aleluja“