Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
27. neděle v mezidobí B / Nové srdce, nové společenství (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
02.10.2009 22:09:51

1. čtení
Gn 2,18-24

18Hospodin Bůh řekl: "Není dobré, když člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil." 19Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. 20A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. 21Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. 22Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. 23Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata." 24Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

Člověk je vykreslen ve své samotě a odlišnosti od ostatních živých tvorů. Teprve dodatečně rozpoznává v ženě "tvora jemu podobného". Jak praví jeden židovský výklad, žena není stvořena z hlavy, jako by měla muži vládnout, ani z nohou, jako by měla být pod vládou muže, ale ze srdce, protože má být po jeho boku, blízko jeho srdce.

Mezizpěv
Žl 127

Odpověď: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
kdo kráčí po jeho cestách.
Budeš jísti z výtěžku jeho rukou,
bude ti blaze a dobře.

Tvá manželka bude jako plodná réva
uvnitř tvého domu.
Tvoji synové jako výhonky oliv
kolem tvého stolu.

Hle, tak bývá požehnán muž,
který se bojí Hospodina.
Požehnej tě Hospodin ze Siónu,
abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.

Abys viděl syny svých synů:
Pokoj v Izraeli!

2. čtení
Žid 2,9-11

Bratři!
9Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; 10bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. 11Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

Opět se jedná o text, který zrcadlí "novozákonní schéma" ponížení - povýšení. Ponížení se nakonec obrací v požehnání nejen ve prospěch Syna, ale i mnoha dalších lidí.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Aleluja.

Evangelium
Mk 10,2-16

2Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 3Odpověděl jim: "Co vám přikazuje Mojžíš?" 4Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se." 5Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. 6Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. 7Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, 8a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. 9Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj".
10V domě se ho učedníci ještě jednou zeptali. 11Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. 12Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
13(Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. 14Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. 15Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." 16Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.

Evangelium má dvě části: poučení o nerozlučitelnosti manželství a Ježíšovo požehnání dětem. V obou textech se Ježíš zjevuje jako pravý člověk a jako ten, kdo odkrývá pravé lidství: zjevuje hloubku manželského vztahu a něžnost i pozornost k dětem, které byly na okraji tehdejší společnosti.

K hlubšímu porozumění textu

První část (v. 2-12) se očividně dělí na další dva texty: vyučování určené celému lidu (v. 2-9) a posléze všem učedníkům (10-12). Zatímco první část uvádí svědectví Písma ("Mojžíšův zákon), druhá část předkládá konkrétní normy.

Z formálního hlediska (tj. z hlediska formy čili literárního druhu) jsou v. 2-9 kontroverzí (sporem).

2-4 Otázka farizeů dostává smysl pouze za předpokladu, že Ježíšův postoj k rozlučitelnosti manželství byl již předem známý. V soudobém židovství bylo možné rozloučit takřka každé manželství (navíc to bylo výslovně umožněné Mojžíšovým zákonem), a proto Ježíš tou otázkou byl vyprovokován k tomu, aby se dostal do rozporu se zákonem - a v tom tkví pokušení té otázky.

Dotázaný se brání protiotázkou. Překvapuje, že Kristus nehovoří o Mojžíšově "dovolení", ale "příkazu". Díky tomu může potažmo vyniknout, že Boží vůle hlásaná Kristem je v kontrastu s tím, co nařídil Mojžíš. A co bylo obsahem Mojžíšova příkazu? Podle Dt 24,1-4 muž mohl propustit svou ženu, pokud na ní nalezl něco "hanebného". Tato mlhavá formulace našla různý výklad už v prvních rabínských školách Hillela a Šammaje: Hillel zastával výklad široký (dostatečným důvodem bylo například to, že žena nechala připálit polévku), kdežto Šammaj přísnější (smilství).

Rozlukový list obsahoval prohlášení muže, že tímto právním úkonem jeho žena byla svobodná a kdokoli si ji mohl vzít za manželku. Odevzdáním listu bylo manželství definitivně rozloučené a nemohlo být obnovené ani "odvoláním" listu.

5-9 Ježíš nejprve potvrzuje starozákonní nařízení, aby jej posléze uvedl "do správných souvislostí": rozloučení bylo umožněné pro tvrdost srdce. "Tvrdé srdce" v Bibli označuje nitro, které se stalo necitlivé díky opakovanému odmítnutí Božího slova. Mojžíšovo svolení je tedy "ústupek". Je zajímavé, že už v židovství bylo živé vědomí, že některé příkazy jsou "podřadné": po uctívání zlatého telete Izraelité dostali zákoník "druhého řádu" (vykladači se přitom odvolávali na Ez 20,25: "A tak jsem jim dal nedobrá nařízení a řády, skrze něž nebudou mít život"). Ježíš se proto vrací "k počátkům", k původní Boží vůli zjevené na úsvitu lidských dějin a zakotvené v řádu stvoření. Dochází tedy k obnovení původního Božího úmyslu.

Pak se uvádí dvě citace ze Starého Zákona, Gn 1,27 ("stvořil je jako muže a ženu") a Gn 2,24 ("proto opustí…"). Je zajímavé, že tyto dva texty v židovství nezavdaly podnět k úvahám o nerozlučnosti manželství: Ježíšův přístup je tedy originální. Výrok "a ti dva se stanou jedno tělo" neznamená jen spojení tělesné (sexuální), ale také osobní (čili spojení dvou osob). A Bůh "vložil" tuto logiku do samotné lidské konstituce - Mojžíšovo ustanovení je jen "lidským zřízením", které nemá odporovat Božímu plánu. Bůh je tím, kdo je spojujícím činitelem.

10-12 Ježíš předkládá dvě pravidla zarámovaná šestým přikázáním "nezcizoložíš". Nejasná formulace "dopouští se cizoložství vůči ní" se vztahuje spíš na druhého partnera (a ne na předchozího). Na pozadí není abstraktní myšlenka narušeného manželského svazku, ale destruktivní síly neuspořádaného sexuálního pudu, narušujícího společenství manželů (Kalvín poznamenává: "Kdo se odloučí od své manželky, odděluje od sebe takříkajíc polovinu sebe sama").

13-16 Dotekem se zde myslí gesto při požehnání. Ačkoli nás zarazí hrubý postoj učedníků, na tehdejší dobu to nebylo nic mimořádně "špatného": děti totiž stály hodně nízko ve společenském žebříčku. Evangelní pohled na děti je ukázán v 9,36n.

Dětem se zaslibuje Boží království bezvýhradně - toto "království" je totiž ryzím darem. Podle rozšířeného dobového přesvědčení dítě (neznalé zákona) ještě nemělo zásluhy před Bohem. A evangelium přináší revoluční zvěst, že právě dětem patří Boží království! Dítě je tu kladeno jako vzor proto, že je "čistým příjemcem", odkázaným na druhé. Pro něj je všechno darem, milostí. Být jako dítě tu neznamená "být nevinným a čistým" (představa vzdálená bibl. myšlení), ale spíš být "malým" (tuto vlastnost dětí nemůže nikdo popřít) - a tato malost se dá posléze specifikovat jako odkázanost, nesoběstačnost, potřebu obdarování. Tato základní receptivní (přijímací) vlastnost je pro učedníka zcela zásadní, jak vysvítá z uvozujícího zdůrazňovacího "amen" (vpravdě). Dítě je tedy ten, kdo je malý (potřebný) před Bohem. Dalo by se skoro říct dokonce - žebrák. A přijetí do Božího království je viditelně znázorněno objetím.

Samozřejmě tento text není přímým důkazem možnosti křtu malých dětí (mluví se tu totiž o požehnání, ne o křtu), nanejvýš určitým náznakem.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Manželské společenství muže a ženy.

K úvaze

Pro tvrdost vašeho srdce… tvrdá to řeč, že? Tvrdá pro toho, kdo nemá srdce zatvrdlé, ale obnovené a "poddajné" vůči Bohu. A právě v tom tkví celé řešení toho ožehavého problému nerozlučnosti manželství. Nerozlučnost manželského svazku má svoje místo v smlouvě nové, potvrzené krví Kristovou. Tato smlouva přetváří ty, kdo v Krista věří - proměňuje jejich tvrdé srdce v srdce nové, opravdu lidské (a zároveň božské, protože schopné vnímat Boží záměry). A v tomto kontextu evangelní nové smlouvy zaznívá slovo o nerozdělitelnosti manželství.

I když uvedená zásada je jasná, praxe je mnohem složitější. Především v tom, že manželství je záležitostí dvou lidí - a proto nestačí jen "dobrá vůle" (přesněji dobré, nové srdce) jednoho z partnerů. A navíc - i když je zpočátku jasné rozhodnutí a touha žít jako "nový člověk" (obnovený Kristem) pro druhého, časem ten prozářený krásný vztah začíná šedivět. A s tím ruku v ruce přicházejí myšlenky na odchod od "šedivého" (a nezajímavého) partnera.

Samozřejmě není možné poskytnout jednoduchý recept na vyřešení takových manželských krizí. Nicméně ve světle dnešního evangelia je možné nabídnout určitou cestu. Pokud je rozvod plodem tvrdého srdce (samozřejmě ponecháváme teď stranou náležité rozdílné hodnocení konkrétních případů), pak nerozlučitelnost je plodem srdce nového a obnoveného. A jaké jsou projevy tohoto nového srdce? Na pomoc nám přichází sv. Jan Zlatoústý. Tento moudrý učitel církve v jednom kázání (na Ef 5,21n.) radí, aby muž oslovoval manželku něžnými přívlastky (a ne pouhým jménem). V její přítomnosti má setrvávat raději než v přítomnosti jiných lidí. A ženě dává pro změnu radu "nedeptat" manžela ("ty jsi ale zbabělý lenoch!"), nesrovnávat ho s úspěšnějšími sousedy ("podívej se, jak on prosperuje, jak se stará o rodinu"). Dalo by se pokračovat v tomto výčtu, ale snad jako "základní pravidlo" poslouží Augustýnovo "miluj a čiň, co chceš". Láska k druhému totiž sama naučí, jak se chovat.

Není vůbec jednoduché zachovávat věrnost partnerovi - věrnost prokázanou nejen zachováváním manželské smlouvy, ale dokonce projevenou nepředstíranou dobrotou a něžností. A protože takový nárok má své místo v Nové smlouvě, pak manželskou smlouvu nemůžeme a nesmíme oddělit od smlouvy nové: čili nejen že jeden partner se nemá oddělit od druhého, ale dokonce ani od Krista. Protože manželství Nové smlouvy není společenstvím dvou, ale tří.

K aplikaci

1. Není dobré, aby člověk byl sám - tato věta je "zakládací listinou" manželství, ale odvozeně i přátelství, společenství věřících. Podnět k přemýšlení ti může poskytnout Kazatel 4,9-12.
2. Texty novozákonních listů nebývají "průhledné". Proto je třeba vyhledat příslušný kontext: v tomto případě kapitoly 1-2.
3. Co pro tebe znamená "být jako dítě"? Které postoje jsou zahrnuté?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“