Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
6. neděle - květná B / Je pokorný a přichází na oslátku (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
03.04.2009 22:29:00

Evangelium
Mk 11,1-10

Když se blížili k Jeruzalému, k Betfage a Betánii u Olivové hory, poslal Ježíš dva ze svých učedníků napřed a řekl jim: "Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned, jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk. Odvažte ho a přiveďte. A kdyby se vás někdo zeptal: 'Co to děláte?', řekněte: 'Pán ho potřebuje, a hned ho sem zase pošle nazpátek.'" Učedníci odešli a nalezli oslátko uvázané u dveří venku na rozcestí a odvázali ho. Někteří z těch, kteří tam stáli, se jich ptali: "Co to děláte, že to oslátko odvazujete?" Odpověděli jim tak, jak to řekl Ježíš, a oni je nechali. Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnoho lidí prostíralo na cestu pláště, jiní zase větvičky, které nařezali na polích. Ti, kdo šli před ním i za ním, volali: "Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Požehnané království našeho otce Davida, které přichází! Hosana na výsostech!" 

Nebo: Jan 12,12-16

Mnoho lidí, kteří přišli na svátky, slyšelo, že Ježíš jde do Jeruzaléma. Tu vzali palmové ratolesti, vyšli mu naproti a volali: "Hosana! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský!" Ježíš nalezl mladého oslíka a posadil se na něj, jak je psáno: 'Neboj se, siónská dcero! Hle, tvůj král přichází, sedí na oslátku.' Jeho učedníci to zprvu nechápali, ale teprve až byl Ježíš oslaven, rozpomenuli se, že to bylo o něm psáno a že mu to tak udělali.

Zde je jasně vidět, jak Ježíš chápe svoji královskou důstojnost: nevstupuje do Jeruzaléma okázale a honosně, ale pokorně na oslátku. Tímto činem ukazuje dvě věci: on je skutečně Mesiášem a králem (Zach 9,9), avšak jiným než králové "tohoto světa". Nevystupuje před člověkem se zdrcující mocí, ale sestupuje k němu s tichostí a mírností. Jeho cesta k člověku vede přes ponížení, které dosáhne své největší hloubky při utrpení na kříži.

1. čtení
Iz 50,4-7

4Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. 5Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. 6Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. 7Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.

Boží služebník je líčen jako protiklad izraelského lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu. "Služebník" je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: 1. je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, 2. zvěstuje to, co je mu řečeno, i přes nepřátelství a utrpení, které si tím přivádí.

Anonymní prorok (tzv. druhý Izajáš, působící před návratem z babylónského exilu) je označen jako učedník, a už toto slovo napovídá, že se jedná o někoho, kdo se učí, nechává se poučovat. Pro učedníka je příznačný úzký vztah s jeho rabbim (učitelem) a připravenost "učit se" od něho. V našem úryvku přece jen nejde o vztah k lidskému učiteli, ale k samotnému Bohu. Od toho prorok přijímá slovo (poslouchá, avšak jen proto, že je k tomu uschopněn od samotného Boha, který mu otevírá sluch! V. 5). Může jej pak předat "jazykem učedníka", tj. jazykem toho, který nemá slovo od sebe, ale z Hospodinova po-učení. Boží slovo přijaté se stává slovem předaným, sděleným. Prorok má jazyk učedníka, protože má sluch učedníka! A komu předává přijaté poselství? Znaveným, tj. především malomyslným Izraelitům v babylónském vyhnanství: k těm je poslán (40,1), aby jim sdělil utěšující, povzbuzující slovo jako odpověď na jejich truchlení. Prorok je skutečným učedníkem také proto, že přijal Boží styl jednání: Bůh totiž dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému (40,29). 

Učedník nepřijal toto Boží slovo jednou provždy, nemá jej jako "trvalý poklad". Každé ráno se má pro ně nově a nově otevírat - ba přesněji, má se nechat od Boha otevírat (v. 4: Hospodin probouzí sluch každého rána!). Je prostě zcela závislý na Bohu. Tajemství prorockého slova spočívá v naslouchání. Hlásané slovo však přivodí pronásledování, protivenství. To není ničím novým: vzpomeňme na Mojžíše (Num 11,14n.), Eliáše (1 Kr 19,4n.), Jeremiáše (Jer 20,7.9). Na rozdíl od Jeremiáše "služebník" Hospodinův nepropadá hořkosti (srv. oproti tomu Jeremiášovy nářky - Jer 20,7n.14-18) a netouží po pomstě nad nepřáteli (Jer 11,20).

Lid odmítá přijmout Boží slovo hlásané prorokem. Ten je však zcela oddaný službě slova: nejen nasloucháním, nejen věrností při hlásání, ale také ochotou nést následky zvěstovaného poselství. On je od-daný pře-danému slovu. A za to ho nepotkává jen utrpení, ale i ponížení (plivnutí je projevem velkého pohrdání, Num 12,14; Dt 25,9; Mt 26,67). Ponížený a bitý služebník se nebrání, neodporuje. Je jako ovce vedená na porážku (Iz 53,7). Není však veden duchem poraženectví, ale vědomím, že Bůh je na jeho straně, že ho nenechal samotného, ale pomáhá mu. Proto dá ztvrdnout své tváři v křemen: není to stoická "nevyrušenost", ale Boží síla projevující se v lidské slabosti. Podobná statečnost v utrpení se dá nalézt i u Pavla: "Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: ´Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.´ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval." (Řím 8,35-37)

Mezizpěv
Žl 21

Odpověď: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí,
šklebí rty, pokyvují hlavou:
"Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí,
ať ho zachrání, má-li ho rád!"

Obkličuje mě smečka psů,
tlupa zlosynů mě svírá.
Probodli mi ruce i nohy,
spočítat mohu všechny své kosti.

Dělí se o můj oděv,
losují o můj šat.
Ty však, Hospodine, nestůj daleko,
má sílo, pospěš mi na pomoc!

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu,
uprostřed shromáždění budu tě chválit.
"Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho,
slavte ho všichni z Jakubova potomstva.

2. čtení
Flp 2,6-11

6Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, 7ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka 8a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 9Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, 10takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí 11a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Důležité je upozornit na kontext tohoto hymnu. Předcházející verše jsou výzvou k pokorné službě druhým: "v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši." Kristus žil tato slova jako první: nehledal svoji slávu ("nelpěl na tom, že je rovný Bohu"!), stal se služebníkem, pokořil se (ke službě, ne kvůli askezi hledající vlastní zdokonalení!): a v tomto duchu, ale také vnějším postoji, ho mají následovat jeho učedníci.

Hymnus, teologicky velmi bohatý, ukazuje v protikladech Ježíšovu cestu sestoupení a povýšení. V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova "kenoze", tj. "vyprázdnění se" od vnějších projevů slávy. Ježíš se "vyprázdnil": stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se "zřekl" svého jména (avšak nepřestal být Bohem a Pánem slávy, jen to nebylo vidět očima lidí), a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem! Služebník opovrhovaný od lidí je nyní prostoupen tak velkou Boží slávou, že všichni musí uznat: Ježíš Kristus je Pán!

Zpěv před evangeliem

Kristus byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno.

Evangelium
Mk 14,1-15,47

Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život; říkali totiž: "Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu." Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni. Ježíš však řekl: "Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala." Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyšeli, zaradovali se, a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí." Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?" Odpověděl jim: "Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: "Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, (krev) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království." Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: "Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni. Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: "Poseďte tady, až se pomodlím." A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. Řekl: "Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš." Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, už je tady můj zrádce." Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!" A když (Jidáš) přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Mistře!", a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš jim řekl: "Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli. Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal to plátno v rukou a utekl nahý. Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: "My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný." Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. Tu povstal velekněz, (postavil se) doprostřed a zeptal se Ježíše: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: "Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?" Ježíš odpověděl: "Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích." Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: "Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu: "Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho. Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!" Ale on to zapřel: "Nevím ani nerozumím, co povídáš." Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich." Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galilejec." On se však začal zaklínat a zapřísahat. "Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!" A hned zakokrhal kohout podruhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: "Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A propukl v pláč. Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutch odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho otázal: "Ty jsi židovský král?" On mu odpověděl: "Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: "Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!" Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. O svátcích jim (vladař) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: "Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal: "Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král?" Oni začali křičet: "Ukřižuj ho!" Pilát jim namítl: "Ale co udělal špatného?" Oni však křičeli ještě víc: "Ukřižuj ho!" Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat: "Buď zdráv, židovský králi!" Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže!" Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: "Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůh a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled.

Chvíle tiché modlitby vkleče.

Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!" Zpovzdáli také přihlížely (některé) ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma. Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl Ježíš položen.

Pašije jsou klíčem k pochopení celého Markova evangelia. Skrze tyto události se vyjevuje pravá Ježíšova totožnost. Jestliže už skrze jeho mocné činy a učení bylo jasné, že Ježíš je Mesiášem, teprve nyní se ukazuje, jakým Mesiášem je: Mesiášem trpícím. Avšak nejen skrze události utrpení, ale také skrze slova poznáváme hlouběji jeho identitu: během procesu (14, 52-65) Kristus poprvé jasně prohlašuje, že je Božím Synem. Pod křížem pak zaznívá další důležité svědectví: setník rozpoznává v ukřižovaném Božího Syna (15, 39). Tento voják tedy představuje vzor věřícího člověka. Pohled na ukřižovaného jej "nepohoršil" a nepřivedl k pohrdání, ale k vyznání zralé a dokonalé víry.

Společné rysy čtení a evangelia

Dvojjediný moment: Ježíš jako král (evangelium k průvodu) a jako pokorný služebník (v duchu Izajášově). Oba momenty jsou spojené: Ježíš přichází jako král v podobě služebníka, který se k člověku sklání až k potupné smrti kříže. Skrze tuto pokornou službu přináší svoje království a život v plnosti.

K úvaze

Je pokorný, přichází na oslátku. Pokorou se nevyznačuje pouze Ježíšův vstup do Jeruzaléma: spíš bychom měli říct, že tento příjezd předznamenává nastávající události, které pak Krista přivedou k nejhlubšímu dnu lidského ponížení, fyzickému a psychickému. Všimněme si však, proč je Kristus pokorný: protože přichází. Ke komu, ne-li k člověku? Proto je pokorný, aby mohl k němu přistoupit. Mohl by se přiblížit s leskem Boží moci? Mohl, ale člověka by od sebe vzdálil, naplnil by ho úzkostí a děsem (vzpomeňme si na zjevení na Sínaji, jak lid, stižen strachem z té hrůzu vzbuzující podívané, řekl Mojžíšovi: "Nechceme slyšet Boží hlas, mluv k nám ty!"). Kristus ví, že jiná cesta k člověku nevede. A protože ho chce přivést k sobě, nezbývá mu nic jiného, než přicházet "oděn ne šatem královským, ale služebnickým". Jen tak ho získá a vlastně zachrání, spasí. Proto cesta spásy je zároveň cestou ponížení, snížení k člověku.

Pokora projevená při příchodu do Svatého města byla jen stínem ponížení při výslechu, bičování, potupení, ukřižování. Ježíš se nechal ponižovat víc a víc, a tak se stále hlouběji snižoval k člověku. Proto ono pokořování dopustil. Neodporoval, nepřivolal na obranu legie andělů: mohl, ale raději chtěl "být s člověkem", než drtit ho silou své moci. Nepřišel utlačovat, ale zachránit. Nepřišel, aby vládl jako samojediný král, ale aby byl služebníkem - člověku blízko. Velmi taktně a prostě se k němu pomalu přibližuje. Nejprve na obyčejném oslátku. Pak v podobě obyčejného chleba a vína při poslední večeři. Posléze jako potupený, cti zbavený při bičování. Popliván, jako kdyby byl člověkem nižší rasy… A konečně přichází "jako ničím" na kříži: u Římanů kříž vzbuzoval tak velký odpor a hrůzu, že se toto označení ani nesmělo vyslovit, jak říká Cicero. A u židů byl kříž znamením kletby, vyloučení od Boha a od společenství Izraele. Kristus se stal ničím, zločincem … aby se mohl přiblížit k těm nejposlednějším, k lidem na okraji. Takového Krista se nemusíme bát, i kdybychom byli zlotřilci sebevětšími…

Kristovo jednání se od onoho času nezměnilo. I dnes se od nás nechává klidně ponižovat, nechává si líbit, že pohrdáme jeho evangeliem. Že jsme neteční vůči jeho slovu. Že ho ponižujeme tím, že nevěříme v jeho moc. Nechává se potupit tím, že raději si volíme jiné priority a hodnoty než jeho samotného. Nechává se zahanbit tím, že ho nepouštíme do svého domova, do svých vztahů, ale raději ho necháme čekat venku, mimo naše město, podobně jako tehdy byl vyveden za město a ukřižován, vyloučen ze středu Izraele. A on to klidně snáší. Nezvedá hlas, nepřichází k nám s legiemi andělů, ale "na oslátku".

Marné by však bylo, že k nám sestoupil, kdybychom nesestoupili k němu i my. Z čeho sestoupili? Z trůnu své soběstačnosti, nezávislosti na Kristu. On sestoupil … sestoupíme i my?

K aplikaci

1. Dovoluji Bohu, aby mi otevíral sluch k slyšení jeho slova? Nezdráhám se poslouchat a poslechnout? Jsem ochotný "něco zaplatit" za věrnost Božímu slovu?

2. Z jakých pohnutek sloužím v církvi? Kvůli seberealizaci, uznání, slávě?

3. Dokážu vidět, jak se Kristus ke mně ponižuje v různých "podobách"?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemické posvícení