Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
5. neděle postní B / Oslav se, Otče! (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
27.03.2009 21:40:15

1. čtení
Jer 31,31-34

31Hle, blíží se dni - praví Hospodin, kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: 32ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. 33Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. 34Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Zjednodušeně řečeno, rozdíl mezi starou a novou smlouvou spočívá jednak v obsahu, jednak ve formě. Obsahem nové smlouvy je odpuštění hříchů a důvěrné společenství s Bohem (tj. poznání - slovo poznání v Bibli označuje také intimní vztah mezi mužem a ženou). Forma této smlouvy není vnější, v podobě vnějších příkazů, ale vnitřní, v samotném srdci. Díky tomu člověk nepociťuje příkazy jako něco cizího a vnějšího, ale jako vlastní tíhnutí, která nenutí, ale přitahují a vábí. Ani poznání Boha není jen vnější, z doslechu, ale z vlastní zkušenosti - proto není třeba, aby učil bratr bratra (v. 34). Bůh už není v dálce, mimo člověka, ale v jeho nitru.

Mezizpěv
Žl 50

Odpověď: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství,
pro své velké slitování zahlaď mou nepravost.
Smyj ze mě úplně mou vinu
a očisť mě od mého hříchu.

Stvoř mi čisté srdce, Bože!
Obnov ve mně ducha vytrvalosti.
Neodvrhuj mě od své tváře
a neodnímej mi svého svatého ducha.

Vrať mi radost ze své ochrany
a posilni mou velkodušnost.
Bezbožné budu učit tvým cestám
a hříšníci se budou obracet k tobě.

2. čtení
Žid 5,7-9

Bratři!
7Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. 8Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. 9Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

Kristus Ježíš, ačkoli Boží Syn, nezískal "lacino" dar vykoupení pro ty, kdo byli v zajetí hříchu a smrti. On byl ve všem jako jeho bratři (Žid 2,17), a tak prožil i úzkost před smrtí: vzal na sebe "strach ze smrti, který držel lidi po celý život v otroctví" (Žid 2, 15). Proto Boží Syn musel v modlitbě zápasit, aby dokázal přijmout utrpení a smrt. Přijal lidství tak skutečně, že zakusil "tíhu" poslušnosti, a tak se "naučil" poslušnosti.

Autor listu uvádí poslušnost Božího Syna, aby posílil křesťany v snášení příkoří a pronásledování. Tato Otcova výchova uschopňuje k přijetí pokoje a života (Žid 12,11), jež jsou plody Ježíšova utrpení (Žid 5,9).

Zpěv před evangeliem

Kdo mi chce sloužit, ať mě následuje, praví Pán; a kde jsem já, tam bude i můj služebník.

Evangelium
Jan 12,20-33

20Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. 21Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." 22Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. 23Ježíš jim na to řekl: "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. 24Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. 25Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. 26Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. 27Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. 28Otče, oslav své jméno!" Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." 29Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." 30Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. 31Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. 32A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě." Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

Ježíš odpovídá tajuplným způsobem na prosbu poutníků, kteří ho chtějí vidět. Výslovně neodmítá ani nepřijímá jejich žádost. Místo toho prozrazuje blízkost hodiny oslavení, tj. smrti na kříži. Díky této smrti, která navenek vypadá jako ztráta všech vztahů a života vůbec, on naopak získá "hojný užitek": oslavení. A toto oslavení se paradoxně odehrává na potupném kříži. Kříž, který je zdánlivě vítězstvím temnoty, je naopak jeho drtivou porážkou! Vypuzení "vládce tohoto světa" znamená osvobození pro lidi, kteří tak mohou přijít k Ježíšovi. V největší osamocenosti kříže Kristus přitahuje všechny lidi k sobě! To je tedy ta nepřímá odpověď na prosbu poutníků: vyvýšení na kříži jim umožní, aby doopravdy přišli k Ježíšovi a uviděli jeho tvář, tvář oslavenou.

K hlubšímu porozumění textu

20 Řekové (liturgický př. pohané) zde nejsou řecky mluvící Židé, ale rodilí Řekové, kteří se jako proselyté ("konvertité") připojili k vyvolenému lidu (nesměli však mít podíl na velikonoční večeři). Jsou to tzv. bohabojní, kteří přišli na svátky, aby se "poklonili" (uctívali Boha).

21-22 Tito poutníci chtějí Ježíše vidět, tj. navštívit ho a poznat, protože uslyšeli o jeho skutcích. Jejich prosba svědčí o upřímném hledání (jako u Samaritánky, viz 4,20n.). Příchod těchto proselytů je předznamenáním blízkého obrácení pohanů (srv. 4,42; 10,16; 11,52).

23 Ježíš odpovídá jinak, než poutníci očekávali. Vyhoví jejich prosbě, ale teprve vyvýšením na kříži. Hodina vyvýšení už začala, je tu. Jedná se o hodinu utrpení (proto se o kousek dál říká: "Nyní je moje duše rozechvěná", v. 27) a oslavení. Oslavením se myslí vnější projevení té slávy, kterou Syn měl u Otce před stvořením světa (17,5). Projevením této moci může Syn přitáhnout všechny k sobě: tak zprostředkovává život těm, kdo věří (17,2).

24 Symbol pšeničného zrnka navazuje na předchozí výrok o oslavení (vyvýšením na kříži). Z jiného úhlu se mluví o stejné skutečnosti smrti a vzkříšení (u Jana oslavení začíná už na kříži, ne teprve "třetího dne" jako u synoptiků!): rub a líc téže události v nastávající "hodině". Ovocem zrnka je množství těch, kteří přijdou k Synu díky oslavení (v. 32). Tomuto krátkému přirovnání se podobá jiné, uvedené v 16,21 ("Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk."): tady jako tam je pohled zaměřen na temnou hodinu Ježíšovy smrti, která povede k okamžiku plození, světla a radosti.

25 Osud Syna (v dvojjediném odumření a oslavení), má být sdílen také jeho následovníky. Protiklad "nenávidět - milovat" (nadsazený kontrast je typický pro semitský způsob vyjádření) má zdůraznit radikalitu sebedarování: je jasné, že se nevybízí doslovně k nenávisti vůči sobě (resp. vůči vlastnímu životu), ale k dokonalé svobodě, k ne-lpění na jakémkoli zisku, nároku, sebedovršení. Dokonalá seberealizace ("život") se dosahuje darováním vlastního života ("nenávist", "odumřít" jako zrnko, "sloužit Kristu"). Život se přitom nezíská teprve jednou, ale už teď, protože už nyní se přechází ze smrti do života, už nyní se dosahuje "oslavení". Učedníkům se tak předkládá paradoxní zákon, že smrt znamená život.

26 Teď přichází na řadu vysvětlení předchozího výroku: smrtí se myslí darování vlastního života v následování Krista. Tento verš se obsahově podobá 8,12: "kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.". Následování Krista zahrnuje příslib světla života, resp. "pocty" (Otec ho zahrne poctou), záře "oslavení" (být tam, kde je Syn - oslavení je ten "prostor", kde je Syn, vždyť právě o tom hovoří celý úryvek, přesněji se jedná o oslavení v sebeodevzdání). Následovat Krista znamená dávat svůj život Kristu ("nenávidět svůj život", ztratit život pro Krista), podobně jako Kristus dává svůj život (a podobá se pšeničnému zrnku).

27 "Rozechvění" není jen výraz přechodného citového pohnutí, ale předjímání celého pašijového dramatu. V tomto verši "nyní" odpovídá předchozímu "hodina".

28 "Oslav své jméno" je totéž co "oslav se" (jméno zastupuje osobu). Tato krátká prosba odpovídá onomu "posvěť se jméno tvé" u Mt 6,9. Odezva "oslavil jsem a ještě oslavím" zahrnuje oslavení skrze Syna v minulosti (srv. častý janovský obrat "Syn zjevil svou slávu" - rozuměj skrze znamení: 2,11; 9,3; 11,4.40) a v přítomnosti (resp. budoucnosti) skrze vyvýšení-oslavení. Oslavení Otce (oslavení=vyzařování moci, slávy, přítomnosti) se totiž děje skrze Syna a, obráceně, oslavení Syna skrze Otce: jedno není bez druhého (srv. 13,31: Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: "Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm" -oslavení rovněž v "hodině" Ježíšova sebevydání! Mluví se tedy stále o téže "hodině", o témže oslavení Otce skrze Syna). Otec teď ujišťuje oddaného Syna, že v této hodině "učiní velkým své jméno", "posvětí jej" (srv. Ž 138,2; Ez 36,23). Syn tak prožívá pašijové události s pohledem na svého Otce, s jistotou v oslavení (nevidí tedy smrt jako prohru a zmaření).

29 Nové nedorozumění ze strany přítomných (opět janovské téma nepochopení slov či skutků Ježíšových).

30 Ježíš podává "výklad". Hlas z nebe má přivést k víře, že Ježíš je ten, kterého Otec "dosvědčil".

31 Oslavení Syna jde ruku v ruce s vypuzením vládce světa. V celé pasáži (20-32) převažuje pozitivní pohled na "temnou hodinu". Soud nad světem (světem se míní ta část lidí Kristu nepřátelská) se dá pochopit tak, že postoj nevíry v Syna přivolává "samosebou" odsouzení, smrt. Takový postoj je odmítnutím Dárce života, samotného života. Vypuzení vládce znamená jeho odzbrojení, pozbytí moci nad lidmi (tj. "nad světem", opět chápaném v negativním zabarvení).

32 Vyvrcholením celého textu je tento poslední verš: oslavení Syna má za následek "přitahování všech" (zde je zřetelný univerzální aspekt vyvýšení). Triumf nad nepřítelem a získání "všech" jsou souvztažné momenty vyvýšení. Přitahovat k sobě znamená uvést do Boží životní sféry, do "božského světa": vposledku to znamená uvést do života v plnosti (10,10). Vyvýšením Syn "vstupuje do té slávy", kterou měl před založením světa (17,5) a do této slávy přivádí ty, kdo uvěří. Neboli - vyvýšením "Syn odchází" k Otci a k Otci přivádí i mnohé další. Anebo spíš: protože je Syn stále spojený s Otcem (už na zemi!), pak vyvýšení/oslavení vysvětlíme jako přetékání Boží slávy, Božího života navenek - na ty, kdo se tomuto životu otevřou (vírou) a nechají se oživit čili vtáhnout do společenství života mezi Otcem a Synem.

Společné rysy čtení a evangelia

Blížíme se k velikonočnímu třídení (triduu), proto druhé čtení a evangelium kladou do popředí Ježíšovo utrpení a oslavení, včetně jejich spánosného významu.

První čtení je trochu stranou, pojednává o velikonočním tajemství ze zorného úhlu smlouvy (uzavřené při poslední večeři).

K úvaze

Snad závratné, snad nadsazené. Že jsem přirovnán k maličkému a nepatrnému zrnku, to nemusí udivit. Spíš naopak. Ale že toto zrnko "přinese ovoce" a je k něčemu - to je už tvrdší řeč. A ještě těžší je uvěřit, že Ježíš stojí o zrnko mého života - a čeká s otevřenou dlaní, dokud mu jej nedám. Můj život, který mi snad připadá zbytečný, či zmařený. Anebo život, který si chci užít - a naplnit podle svého. Schovám-li toto zrno, pak budu mít jen to … a nic víc. Ba dokonce - nakonec nebudu mít ani to. O vše posléze přijdu. Avšak pokud o to přijdu teď, tak jej dostanu zpátky v míře vrchovaté a natřesené.

Naštěstí nemusím "hodit" své zrnko jen tak na zem a čekat, jak to dopadne - zda semeno vzklíčí, zapustí kořeny, nasadí na klas. V takové nejistotě se nachází zemědělec, ale ne učedník, který "sází na Krista". Proto učedník "nezkouší", neinvestuje své talenty (schopnosti, čas, energii) do loterie - nepouští své zrnko "kamsi", ale do Kristových rukou. Kupodivu taková jistá investice není vůbec lákavá - vzbuzuje rozechvění, obavy, vyčkávání. Snad povzbudí, že i Syn Boží prožil "na vlastní kůži" strach a úzkost z odevzdání svého života. Jeho odevzdanost před "vyvýšením" nebyla rozhodně na povel, snadno a rychle. Fascinující je však Ježíšův postoj k Otcově plánu: "K tomu jsem přišel". Jakoby řekl: "To je smysl mého života, kvůli tomu žiji - abych se Otci daroval, právě teď". A ještě úchvatnější je snad Kristova modlitba v úzkostném okamžiku: "Otče, oslav své jméno". Jakoby Kristus nemyslel na sebe, zapomínal na svoje zmítané city a zaměřil pohled na Otce. Tou prosbou "oslav své jméno" Syn přenechává otěže svého života Otci. Předává mu sebe a říká: "Mně nejde o můj život, ale o tebe". Jak osvobozující a obšťastňující je takový postoj pochopí pouze ten, kdo "to zkusí".

Jakákoli temnota sevře a uzavře do strachu. A člověk se v takové chvíli modlí spontánně tak, že bojuje o svou kůži. Ježíš učí, jak obelhat temnotu a strach: modlit se ne za sebe, ale… za "věc Otce": "Oslav se, Otče!". Každá hodina tmy a úzkosti je tak šancí předat otěže svého života dobrému Otci a volat: "Oslav se! Vždyť ty jsi můj Otec."
A malé zrnko přinese bohaté ovoce.

K aplikaci

1. Do smlouvy jsme už jednou vstoupili, a to křtem (obnovení smlouvy křtu je vrcholem této postní přípravy). Jak chápeš (a žiješ) tuto smlouvu mezi sebou a Bohem? Co přináší Bůh … a co přinášíš ty?

2. A naučil se utrpením poslušnosti. Utrpení je možnost, jak vyrůst v poslušnosti. Vyjmenuj ty "nepříjemné situace" (a okolnosti), které prožíváš - a popřemýšlej, jak je využít k odevzdanosti Otci.

3. Vyjadřuj svými slovy, co pro tebe znamená "Otče, oslav se" (anebo obsahově totožný "posvěť se jméno tvé").

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Advent
„Připravme cestu Pánu, vyrovnejme mu stezky.“