Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
2. neděle po Narození Páně / Zvláštní dárek (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
03.01.2009 19:22:52

1. čtení
Sir 24,1-2.8-12 (Vulgáta 1-4.12-16)

1Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. 2Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy:
8Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: “Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví!” 9Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu. 10Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. 11Právě tak mě usadil v milovaném městě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. 12V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.
Jedná se o hymnus, který oslavuje “vtělení” Boží moudrosti. Ta “vyšla z úst Nejvyššího” a “přebývala na výsostech”. Bůh pak dal této moudrosti rozkaz, aby se “usadila v Jakubovi”: tím se míní její “vtělení” v Mojžíšově zákoně.
Mezi tímto hymnem a Janovým prologem je nápadná podobnost, která nesmí zastírat novost zvěsti Nového zákona: “Slovo” je víc než pouhou Boží moudrostí - je božskou osobou, která vtělením vzala na sebe lidský úděl se vším, co k tomu patří.

Mezizpěv
Žl 147

Odpověď: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina,
chval svého Boha Sióne,
že zpevnil závory tvých bran,
požehnal tvým synům v tobě.

Zjednal tvému území pokoj
a sytí tě jadrnou pšenicí.
Sesílá svůj rozkaz na zemi,
rychle běží jeho slovo.

Oznámil své slovo Jakubovi,
své zákony a přikázání Izraeli.
Tak nejednal se žádným národem:
nesdělil jim svá přikázání.

2. čtení
Ef 1,3-6.15-18

3Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. 4Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; 5v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. 6To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
15Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, 16a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, 17aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. 18On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.
Kristus nedává člověku pouze osvobození a uzdravení, ale zcela novou důstojnost. V “Synu” jsme totiž také my syny a dcerami téhož Otce. Jako milované děti dostáváme všechny duchovní dary, abychom tak mohli před druhými “vtělit” Boží dobrotu a moc. Avšak jen čisté a osvícené srdce dokáže tyto dary poznat. Z velikosti darů je pak možné vytušit nádheru a slávu samotného Dárce.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Sláva tobě, Kriste, tys byl hlásán pohanům, sláva tobě, Kriste, tys došel víry ve světě. Aleluja.

Evangelium
Jan 1,1-18

1Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. 2To bylo na počátku u Boha. 3Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. 4V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. 5To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.
6Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. 7Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. 8On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. 9Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. 10Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. 11Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. 12Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, 13kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
14A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
15Jan o něm vydával svědectví a volal: “To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'” 16Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. 17Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. 18Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
Janův prolog navazuje na starozákonní teologii o moudrosti, kterou zároveň překonává: moudrost (Slovo) je zde zcela jasně osobou postavenou naroveň Bohu. Osoba Slova je Otcovým sebevyjádřením a sebesdílením. Skrze Slovo Otec vstupoval do rozhovoru s člověkem už od stvoření světa. V tomto Božím sebesdílení však vtělení představuje naprostý průlom: Bůh se setkává s člověkem tváří v tvář. Je tu dar plného setkání.

K úvaze

Pro mnoho lidí Vánoce už skončily, začala “obyčejná rutina”. Pro nás křesťany však vánoční doba pokračuje ještě několik dní, až do následující neděle svátku Křtu Páně. Tyto dny nejsou “násilným natahováním” svátků, “umělým oživením” vánoční atmosféry. Církev velmi dobře ví, že každý člověk potřebuje delší čas k pochopení, vstřebání, přijetí. A tím spíše je třeba “investovat” čas k tomu, abychom doopravdy přijali dar Vánoc.

Fakt, že se Kristus skutečně narodil, nepopírají ani historici (ať už jsou věřící, nebo ne). To je dnes “samozřejmostí”. Bylo by však “málo” uznat, že Kristus před 2000 lety ležel v jeslích. Neuralgický bod křesťanské zvěsti je ujištění, že se Ježíš narodil pro mě a pro tebe! On přišel z lásky k člověku, ke každému z nás, čili kvůli mně! Kristus je ten největší dárek, jaký jsme mohli objevit u vánočního stromku. Dárek od samotného Otce. Dárek cennější než nejnovější typ mobilního telefonu či DVD. A pokud jsme nežasli nad tímto dárkem, pokud nám připadal “fádní a nezajímavý”, pak to znamená, že jsme jej dosud “nerozbalili”! A … ne nadarmo nám církev poskytuje čas, abychom se vrátili k vánočnímu stromu a “objevili” ten přehlédnutý dar – ne od partnera či přátel, ale od samotného Otce.

Nově smíme žasnout nad tou neuvěřitelnou zvěstí, že Otec si na mě “vzpomněl” a dal mi “to nejlepší” (je to skutečně neuvěřitelné, že právě mně je určen tento dar – tak neuvěřitelné, že mnohým nestačí ani celé vánoční období, aby tato pravda víry “sestoupila” z rozumu do srdce). Zkuste si připomenout, jakou radost máte, když nějaký přítel něco pro vás udělá: zavolá, pošle dárek. On si mě všiml, nezapomněl na mě! Podobně můžete žasnout, že Bůh na mě nezapomněl, a dal mi … svého Milovaného.

A pokud uvěřím té neuvěřitelné zvěsti, že Ježíš je ten dárek určený právě mně, pak v tom daru najdu … další dárky: ujištění, že Bůh na mě nezapomněl, že je mi blízko. Že nejsem sám. Že v Ježíši nacházím sílu a motivaci pro svůj normální život. Že si “mohu dovolit” být slabý, připouštět svoje slabosti a selhání – vždyť Kristus sestoupil “na moji úroveň”, aby mi podával ruku, posiloval. Mohu si dovolit ukázat “svoje rány z minulosti”, svoje obavy a nejistoty – Kristus je totiž skutečný člověk, který s “lidským” (ba “nadlidským”!) pochopením vnímá a podává uzdravující balzám svého slova.

V Kristu mohu nacházet toto všechno … a ještě mnohem víc. Boží Syn se právě svým vtělením “předimenzoval” na moji míru, chápavost i omezenost. Takového Boha jsme potřebovali – ne daleko v nebi, ale “na zemi”, na naši míru. Boha pro člověka, pro mě a pro tebe.

K reflexi

1. První čtení mě podněcuje, abych si uvědomil, že “vtělení Slova” v lůně Panny předcházelo vtělení Moudrosti (Slova) v lidských slovech. Díky tomuto vtělení máme slova Písma, slova “na naši míru”, pro náš běžný život. A za tento dar mohu nyní děkovat.

2. Verše 17 a 18 (druhého čtení) obsahují krátkou modlitbu, kterou si mohu přivlastnit a “opakovat” – za sebe, za druhé lidi. Jen samotný Otec nás může totiž osvítit a “ukázat” hloubku tajemství vtělení, ukázat “svůj vánoční dar”…

3. V čem vidíš pro svůj život smysl vtělení? 

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemická pouť