Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
33. neděle v mezidobí / Nikdo není diskvalifikovaný (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
15.11.2008 10:26:22

1. čtení
Př 31,10-13.19-20.30-31

10Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. 11Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. 12Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. 13Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou. 19Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. 20Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. 30Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. 31Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.

Lit. text je součástí závěrečné části knihy Přísloví (31,10-31), chvalozpěvu ideální ženy.

Těžkosti působí hned překlad prvního slova ("řádná", v. 10). Příslušný hebr. výraz ("chajil") znamená doslova "silný(-á)". Tento výraz se používá především ve slovním spojení "muž silný" (statečný, chrabrý) - to je základní charakteristika statečného, význačného bojovníka; z toho pak odvozené významy "vynikající, vážený, ctnostný". Z následujících veršů je zřejmé, že označení "silná" máme chápat právě v širším slova smyslu. Jak? Překlady nabízejí různé varianty: žena řádná, statečná, dokonalá, schopná, ušlechtilá, ctnostná, dobrá, dokonalá, hodnotná. Označení "silná" zde zahrnuje jak šikovnost, pracovitost (viz verše 12.13.19), tak ctnost (solidární pomoc potřebným - 20, bázeň Boží - 30). Zkrátka je to "dokonalá" paní domácí, ztělesnění šikovnosti, píle a milosrdenství. Tento úvodní verš můžeme tedy přeložit takto: "Schopnou a ctnostnou ženu, kdo ji najde?"

Je to žena pracovitá (v. 13 - příslušný hebr. výraz můžeme přeložit také "pracuje ochotně, pilně, s chutí, potěšením), schopná, proto přináší prospěch svému muži (v. 12). Nad to se tato "ideální paní" vyznačuje milosrdenstvím vůči potřebným (v. 20) a bázní Boží (v. 30 - v knize Přísloví je "bázeň Boží" terminus technicus pro "ctnost, bezúhonnost, spravedlnost").

Verš 30 staví do protikladu vnější půvab a bázeň Boží. Není to však tak, že by si autor Přísloví necenil lidské krásy (byla to hodnota v Izraeli tradičně uznávaná, viz např. 5,19 a především Píseň písní). Tento protiklad máme chápat podle židovského vyjádření kontrastu "ani ne tak, ale spíš" (ani ne tak půvab, ale spíš bázeň Boží). Krása pomíjí, zato projevy bázně Boží zanechají svou trvalou stopu - proto si zaslouží chválu, uznání, dokonce u bran města, tj. přede všemi (ve výrazu "ať ji chválí její díla" jsou díla personifikována - díla jsou "znamení", která odkazují a ukazují na ctnosti ideální ženy, a tím vlastně šíří její chválu). Zmínka o bázní Boží propojuje začátek a konec knihy: i na začátku se zmiňuje bázeň před Hospodinem (1,7).

Tato oslavná báseň tvoří vyvrcholení knihy, a proto znovu předkládá její hlavní myšlenky: ani ne tak přímo, ale spíš nepřímo narážkami na Moudrost (Moudrost je v knize Přísloví chápána jako "poznání Boha zahrnující také poznání smyslu stvoření"). Je však zřejmé, že na prvním místě Př 31,10n. mluví o ideální manželce. Konkrétnost popisu neumožňuje chápat tento text především symbolicky, ale doslovně: mnohé prvky (např. ve verších 21-25) jsou totiž příliš detailní a konkrétní na to, aby se pojaly symbolicky. Nedají se však popřít určité narážky na Moudrost. Především postava ženy, která je symbolem Moudrosti už v kap. 1-9. Moudrost, je třeba hledat (podobně jako ženu) - o hledání Moudrosti hovoří už Př 1,28; 8,35. "Ideální žena" symbolizuje Moudrost cennější než perly (3,15). Místo této ženy je doma - podobně i Moudrost staví svůj dům (9,1) a slouží těm, kdo jsou v domě (9,3-6). Moudrost buduje dům svých věrných "pokojem a prosperitou" podobně jako ideální a pracovitá žena. Moudrost vede k lásce k chudému (28,27), a tak i "dokonalá žena" otevírá svou dlaň potřebnému (v. 20). A tato Moudrost je samozřejmě spojena i s bázní Boží (v. 30; 1,7; 2,5).


Mezizpěv
Žl 127

Odpověď: Blaze každému, kdo se bojí Hospodina.

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina,
kdo kráčí po jeho cestách.
Budeš jísti z výtěžku svých rukou,
bude ti blaze a dobře.

Tvá manželka bude jako plodná réva
uvnitř tvého domu.
Tvoji synové jako výhonky oliv
kolem tvého stolu.

Hle, tak bývá požehnán muž,
který se bojí Hospodina.
Požehnej tě Hospodin ze Siónu,
abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.

2. čtení
1 Sol 5,1-6

1Co se týká času a chvíle (příchodu Páně), není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. 2Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci. 3Až budou lidé říkat: "Je pokoj a bezpečí", tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci jim uniknout. 4Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. 5Vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo! 6Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňte bdělí a střízliví.

Pán přijde náhle a nečekaně jako zloděj, ve chvíli, kdy to lidé nebudou čekat. Z toho jasně plyne, že nejpřiměřenější postoj je bdění "ve střízlivosti". Křesťan se nesmí oddat falešnému "pokoji" (v.3) - takový klamný pokoj (hlásaný samozvanými proroky) ukolébal lid Staré smlouvy před nenadálými pohromami (viz Jer 6,14n.; Ez 13,10-16).

Křesťané jsou však ve světle, ne v temnotě (světlem se zde na prvním místě rozumí "život podle evangelia", na druhém místě "vědomí o nečekaném příchodu Páně"). A protože jsou ve světle (2 Kor 4,6: "Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově"), mají žít ve světle, zůstat bdělí (v. 6). Tato bdělost je posléze charakterizována jako střízlivost (sebeovládání), víra, láska, naděje (v. 8).

Je tedy patrné, že z přehorlivého očekávání Kristova příchodu (2 Sol 3,10.11) Pavel přesměrovává pozornost na život podle evangelia - už tady a teď (5,6n.).


Zpěv před evangeliem

Aleluja. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás, praví Pán; kdo zůstává ve mně, ten nese mnoho ovoce. Aleluja.

Evangelium
Mt 25,14-30

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 14"Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. 15Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 16Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. 17Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. 18Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. 19Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. 20Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: 'Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.' 21Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi věrně spravoval, mnoho ti svěřím. Vejdi k radostné hostině svého pána.' 22Přistoupil i ten druhý, který dostal dvě hřivny, a řekl: 'Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.' 23Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi věrně spravoval, mnoho ti svěřím. Vejdi k radostné hostině svého pána.' 24Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.' 26Pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? 27Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. 28Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. 29Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. 30A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípání zubů.'"

Ve stejné linii jako předchozí podobenství o prozíravých a pošetilých družičkách, i tento text zdůrazňuje, jak je důležité "prozíravě a uváženě" strávit "mezičas", čas čekání na Pána. Na rozdíl však od předchozích textů, zde se už nemluví o překvapení z náhlého příchodu Páně.

Toto podobenství je připojeno prostým "bude tomu tak" (vynecháno v lit. perikopě) k předcházejícímu úryvku o družičkách (25,1-13), ukončenému výzvou k bdělosti - tím se ukazuje jejich vnitřní souvislost. Dnešní podobenství zdůvodňuje, proč učedníci nesmějí "mezidobí" zaspat. Zároveň se také upřesňuje, v čem bdělost (připravenost) spočívá: jak obstát před Pánem? jak "mu vyjít vstříc"? nebo lépe řečeno, v jakém stavu "se nechat zastihnout" (vždyť je to spíš on, kdo přijde vstříc)?

14-15 Pán svěřil každému služebníku část svého majetku. Jeden talent (hřivna, byla to stříbrná mince) se rovná 6 000 denárů (jeden denár odpovídal denní mzdě - jeden talent se tedy rovná miliónu až dvěma miliónům korun). Různá míra obdarování nám napovídá, že pod darem nemáme rozumět "evangelium", ale spíš osobní dary každého jednotlivce (nejsou konkretizovány, ale ponechány ve všeobecnosti). To je podepřeno poznámkou, že každému byly dány dary podle individuální schopnosti (podobná myšlenka o různosti obdarování je i v Řím 12,6: "Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás"; u Mt je však rozdílnost milosti daná příjemcem, u Řím dárcem; viz také Ef 4,7; 1 Pt 4,10).

16-18 První služebník se dal po podnikání ihned (tímto slovem se zdůrazňuje naléhavost). Příběh neupřesňuje, jakým způsobem tento služebník začal podnikat - to není ani důležité. Důležitější je to, že dobře využil svěřený vklad. Stejně tak i druhý služebník. Jinak se zachoval třetí, který zakopal a schoval stříbrnou minci. Nic tím sám přitom nezískal, jen uchoval to, co mu bylo dáno. Přitom se zachoval správně "podle předpisů": podle rabínského práva už nemá zodpovědnost, protože udělal to nejbezpečnější, na co jen lze pomyslet.

19-23 Časový údaj "po delší době" prozrazuje jednak to, že služebníci měli dost času na využívání hřiven, jednak to, že pán nepřichází "hned" (je v tom narážka na "zpoždění" Syna člověka, podobně jako v podobenství o družičkách - 25,5). Po návratu pán začíná s účtováním.

První dva služebníci odpovídají téměř doslova (s výjimkou počtu hřiven): nejprve uvádějí, že jim bylo svěřeno několik talentů, pak že získali dvojnásob. Touto stereotypní odpovědí se opět podtrhuje, že celé podobenství mluví jak o obdarování, tak o odpovědném využívání darů. Boží dar a lidská odpovědnost jsou opět spojeny. Téma dnešního podobenství (odpovědnost služebníků) se objevuje také v Mt 24,45n.; Mk 13,34 a Lk 19,11-27.

Pán odpovídá vždy stejně: služebníku věrný a dobrý (v 24,45 je věrný služebník označen také jako moudrý). A dále: "Málo jsi věrně spravoval, mnoho ti svěřím". Slovo "málo" vyzní skoro ironicky, protože ve skutečnosti byl svěřen velký obnos peněz. Ale tento velký obnos je "málo" ve srovnání s hojností eschatologické odměny (při naplnění času). Podobná myšlenka o štědré budoucí odměny je v Mt 24,46-47: "Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Amen, pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří."

A slova o odměně jsou korunována pozváním: "Vejdi v radost svého pána". Motiv radosti byl také v předchozím podobenství o svatbě (25,10). To, že oba služebníci přijímají stejnou odměnu, ačkoli vykazují "různý zisk", svědčí o tom, že se perikopa soustřeďuje na ocenění věrné služby, a ne na kvantitativní užitek.

24-25 Třetí služebník na rozdíl od prvních dvou nezačíná svojí odpověď tím, že dostal nějakou hřivnu: jako by si ani neuvědomil, že něco obdržel! Nevidí dar, ale spíš "tvrdého pána": "Pane, vím, že jsi tvrdý člověk". Jen tento služebník uvádí: "Věděl jsem, že jsi tvrdý člověk!" Ti první dva nic takového neřekli!

Pak pokračuje: "sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach…" Strach (z pána? z neúspěchu?) byl dokonce strach ochromující - tento služebník neudělal raději nic, schoval hřivnu do země. "Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi." Na první poslech tato slova svědčí o tom, že byl tento služebník opatrný, prozíravý - schoval svěřenou částku, aby se "o nic nepřišlo". Jeho domnělá opatrnost byla ve skutečnosti pláštíkem lenosti! Nebyl opatrný, ale líný! Jednal totiž úplně jinak, než měl: věděl, že pán očekává "úrok", a přesto jednal jinak. To, že věděl, co pán od něj očekává, mu k ničemu nebylo! Jeho pokus o sebeospravedlnění je vlastně rozsudkem sebeodsouzení. Používá sice oslovení "pán", ale jeho skutky "mluví proti jeho slovům": nezáleželo mu na svém pánu, neposloužil mu. On patří k těm učedníkům, kteří slovy volají "Pane, Pane", ale skutky toto popírají ("nepraví učedníci" - 7,21-23; pošetilé družičky - 25,11).

26-27 Byl to špatný služebník, protože líný a neužitečný (v. 30). Nemusíme ho alegorizovat: někteří exegeté se pokoušeli v něm vidět zástupce židovského národa, a proto pak vykládali talent jako Boží nauku (případně tradici) svěřenou, ale nevyužitou a nerozvinutou (narážka na strnulost židovské tradice). Tento výklad se míjí s textem: podobenství není adresováno "farizeům a učitelům zákona", ale učedníkům. Není to podobenství pro ty, kdo jsou "vně", ale "uvnitř", v církvi. Ani "směnárníky" nemusíme alegorizovat.

Ne bez významu je fakt, že pán odříká skoro doslova to, co o něm řekl třetí služebník, vynechává však to, že je tvrdý!

28-29 Slovesa v trpném rodě ("bude dáno", "bude vzato") vyjadřují, že Bůh je podmětem (passivum divinum): Bůh dá, Bůh vezme.

Věrnost je příčinou ještě většího obdarování. Nevěrnost, naopak, ztráty i toho obdarování počátečního. "Kdo má" v tomto kontextu znamená "kdo zúročil, využil hřivny". "Kdo nemá" oproti tomu znamená "kdo nezúročil, nevyužil hřivny".

30 Špatný služebník je dále charakterizován jako "neužitečný", "k ničemu". Nestaral se totiž o zájmy svého pána. Proto skončí "v temnotách" (to je opak světla symbolizujícího život). Tam bude "pláč a skřípění zubů" (oblíbené Matoušovo označení údělu těch, kdo skončí mimo království - viz 8,12; 13,42.50; 22,13; 24,51). Trápení zakoušené v temnotách je protikladem radosti "u pána" (v. 21.23).

Třetímu služebníku je věnováno nejvíc veršů, navíc právě slova o jeho údělu zakončují celý úryvek - to svědčí o tom, že podobenství je spíš varovné. Přesto nemůžeme popřít, že by v perikopě nebyly i pozitivní prvky - to jsou ty verše o prvních dvou služebnících.

Podobenství o svěřených hřivnách je naléhavým povzbuzením k zodpovědnosti. Krásně se to vyjadřuje v němčině slovní hříčkou Gabe - Auf-Gabe: dar je zároveň úkol, s-věření je i po-věření.

Společné rysy prvního čtení a evangelia: Je vyzdvižena pracovitost (podnikavost).


K úvaze

Ospravedlnění kapitalismu? To možná nějaký směr politické teologie. Poselství dnešního evangelia je však hlubší a … pro náš život důležitější.

Především závratné ujištění, že Pán každému z nás důvěřuje, a proto svěřuje velký majetek… do vlastních rukou! Tak velká investice vyžaduje notnou dávku odvahy, že? Pán důvěřuje, a proto svěřuje. A není to pár korun … není to pár tisíc korun … je to mnohem víc. Ať už je to jedna hřivna, nebo dvě, či dokonce pět, je to vždy velký kapitál (několik miliónů korun!). Nikdo z nás není ponechán stranou, nikdo nedostává málo…

Všichni dostali tučnou částku, jen někteří ji využili. První dva nenechali ležet kapitál ladem, podnikavě to zúročili. Třetí neudělal nic. Nedocenil investici. Nedocenil důvěru svého pána. Nedocenil "privilegium" svěřené služby - může získat další majetek pro svého pána! A nejen pro pána - i pro sebe!

Toto evangelium je doslova radostnou zvěstí: nikdo není ponechán stranou, každý dostává velký "balík", každý může být Pánu užitečný, zúročit jeho majetek! Takové zjištění nám může pozvednout sebevědomí a vyrazit dech: já a "zúročit" Boží dary? Já a…spolupracovat na Božím díle? Já … tak nemožný?

Evangelium nezná "nemožného a nešikovného učedníka". Boží dobrota je tak velká, že každý (i ten nejnešikovnější a "nejméně užitečný") je uschopněn a vybaven tak, aby mohl být užitečný. Boží moc je tak velká, že každý dostává to, co potřebuje k svému úkolu! Každý tedy "má na to". Bůh nenakládá větší břemeno, než každý z nás může unést. Nemá vůči nám přemrštěná a idealizovaná očekávání (na rozdíl od partnera nebo od nadřízeného).

Je třeba napsat zlatými písmeny a podtrhnout, že Boží moc je tak velká, že si dokáže poradit i s "nešikovným a nemožným". Ten, který stvořil svět z ničeho a proměňuje sebevětší hříšníky, dokáže uschopnit i sebevětšího "nešiku". Ale přece jen s jednou věcí si Bůh nedokáže poradit: s mým strachem, s mým "neprůstřelným" poraženectvím ("Já jsem nemožný, nepoužitelný"). Problém (a nevyřešitelný problém!) nastává tehdy, když se upnu na sebe, na svůj strach, a ne na Pána, který mě už uschopnil (a uschopňuje!). Strach mě může ochromit natolik, že neudělám nic … Pokud si nevím rady se svým strachem, Pán si s tím rady ví - a hlavně má dost moci na to, aby mě od toho vysvobozoval. Stačí ho v modlitbě zvát, prosit o vysvobození z takových pout. Někdy bude třeba prosit o to vytrvale…

U Boha není nikdo předem diskvalifikován, žádný z nás není "tím špatným a neschopným služebníkem". Takovým se můžeme stát, pokud přehlédneme svěřený talent, pokud se necháme pohltit obavami a raději neuděláme nic, abychom tak nic nezkazili. Ve světle evangelia však není pravdou, že kdo nic nedělá, nic nezkazí: zkazí ještě víc, než kdyby něco udělal … a špatně (i "špatný výkon" je v Božích očích cenný: Bůh totiž oceňuje snahu!).

Nikdo není neschopný - pokud se sám nezneschopní. Každý je však obdarován velkým kapitálem … a "má na to"!

K reflexi

1. Přečti si celý text o "ideální ženě" (Přísloví 31,10-31). Nejprve vnímej tento text "doslova" (o ideální manželce), pak i symbolicky (o Boží Moudrosti zosobněné v postavě ženy). A nakonec si uvědom, jak tato Boží Moudrost "buduje dům" a stará se o tebe!

2. Co to pro tebe znamená, být "synem" (dcerou) světla?

3. Které "hřivny" jsi objevil jako "dar a úkol"? A pokud nevidíš žádnou hřivnu, proč neprosit Pána, aby ti otevřel oči a ukázal ty konkrétní dary, které ti svěřil?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemická pouť