Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
28. neděle v mezidobí / Na hostinu …s Hospodinem (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
11.10.2008 10:35:45

1. čtení
Iz 25,6-10a

6Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. 7Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. 8Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil. 9V ten čas se řekne: “Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy!” 10Hospodinova ruka spočine na této hoře.

Tento úryvek patří k nejznámějším z Izaiášovy apokalypsy (kap. 24-27). Bůh je tu ukázán jako vítězný král a zachránce. Již první označení, Hospodin zástupů, předznamenává celou pasáž: Hospodin vystupuje jako mocný vítěz (“Hospodin zástupů” bylo původně starobylé označení Boha jako vojevůdce Izraele, později se jím rozumělo, že Hospodin panuje nad “zástupy” nebeských těles). On se projeví jako vítěz nad nouzí, bídou, bolestí – nade vším, co ohrožuje život člověka. Hospodin odstraní smrt se všemi jejími následky a přinese život v hojnosti: nejen svému vyvolenému národu, ale všem! Proto zve všechny na hostinu na hoře svého přebývání, na Siónu. A úžasné je to, že on sám je hostitelem. Hostina je symbolem přátelství a společenství, Boží ochrany a štěstí, hojnosti a radosti. 

Hospodin se projeví jako dárce života nejen vystrojením hostiny, ale také sejmutím smutečního závoje a zničením smrti (Zj 21,4: “A setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.”). Závoj se používal při smutečních událostech (2 Sam 15,30). Bude odňata i hanba Izraele – symbolicky se tím vyjadřuje, že Izrael nebude poražený a ponížený, ale naopak vítězný a zachráněný. Potupa, bolest a smrt budou zničeny, proto bude možné se radovat naplno! Vždyť Boží ruka, neboli jeho moc (přinášející záchranu a život) spočinou na hoře Siónu.
Na tyto velké Boží skutky se odpoví chvalozpěvem (9-10).

Mezizpěv
Žl 22

Odpověď: Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout,
občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách - pro svoje jméno.
I kdybych šel temnotou rokle,
nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.
Tvůj kyj a tvá hůl, - ty jsou má útěcha.

Prostíráš pro mě stůl
před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem,
má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí
po všechny dny mého života,
přebývat smím v Hospodinově domě
na dlouhé, předlouhé časy.

2. čtení
Flp 4,12-14.19-20

Bratři! 12Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. 13Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. 14Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. 19A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. 20Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.

Uvězněný apoštol dostal finanční pomoc od Filipanů, a tak projevuje svoji vděčnost. Jeho život nebyl rozhodně lehký. Životní zkušenost ho naučila “žít v nedostatku i v hojnosti” – ne však silou vůle (na rozdíl od stoiků, hlásajících autarchii neboli soběstačnost), ale silou Boží. Tajemství, jak “zvládat nouzi”, nám Pavel prozradil v 2 Kor 12,9-10:

“Pán mi řekl: ´Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.´ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.”

Není pošetilé se v nedostatku opírat o Pána, protože on je “přebohatý a může dát cokoli člověk potřebuje” (v. 19). Jistota, že Bůh obdarovává “královsky”, ústí ve chválu. Z těch rozmanitých darů je totiž možné vytušit vyzařující moc a slávu Boží: a na to se nedá odpovědět jinak než o-slavou (v. 20).

Nejen chudoba, ale i nadbytek může “zkomplikovat” lidský život. Je totiž snadné nechat se fascinovat a spoutat bohatstvím: aby se tak nestalo, je třeba Boží síly, která poskytne člověku “nadhled” a patřičný svobodný postoj. I s tím je Pavel “seznámený” (v. 12). Jistě pro něj nebylo zrovna jednoduché, že neměl zajištěný životní standard: někdy žil v nedostatku, jindy v nadbytku. Trochu by se dalo říct “z extrému do extrému”. Tak proměnlivé životní okolnosti vyžadovaly z jeho strany určitou pružnost, přizpůsobivost: a tu on měl, protože mohl zvládat všechno v tom, který mu dával sílu (v. 13). Jinými slovy: byl vnitřně silný jak v nedostatku, tak v prosperitě. Nic z toho ho nemohlo ani srazit k zemi, ani spoutat.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Otec našeho Pána Ježíše Krista ať osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaká je naděje těch, které povolal. Aleluja.

Evangelium
Mt 22,1-14

1Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: 2“Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. 3Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. 4Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' 5Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. 6Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. 7Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. 8Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. 9Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' 10Služebníci se vydali na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.

11Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. 12Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. 13Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípání zubů.' 14Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.”

Máme tu poslední ze tří podobenství adresovaných velekněžím a farizeům. Přesněji řečeno máme dvě podobenství:
1) o hostině (v. 1-10);
2) o svatebním šatě (v. 11-14).
V prvním podobenství se znovu objevuje téma nepřijetí Božích poslů (a potažmo jejich poselství). Toto nepřijetí ze strany některých židů však zároveň umožňuje účast na hostině všem. Bůh zve na tuto hostinu všechny, “zlé i dobré”. Nakolik je pravdou, že Bůh volá a povolává “nás bez nás” (bez našeho “přispění” – první podobenství), natolik je pak také pravdou, že nás nevyvolí “bez nás” (bez naší spoluúčasti, bez našeho pravdivého “ano” – druhé podobenství).

1 Není zanedbatelné, že následující podobenství jsou určená právě velekněžím a starším lidu - čili těm, kteří odmítají Ježíšovo učení a poslání. Velekněží a starší měli dokonce v úmyslu zmocnit se Ježíše, ale kvůli zástupu tak neučinili (21,46).

2 Opět zavádějící liturgický překlad – nebeské království není přirovnáno ke králi, ale k celému ději (nebeské království je totiž dynamickou skutečností: je to svrchovaná Boží přítomnost postupně přicházející). Lepší překlad je “s nebeským královstvím je to tak, jako když” (ekum. překlad, který věrně tlumočí příslušný aramejský výraz používaný jako úvod podobenství). Tentokrát se pro přiblížení tohoto království používá symbolu svatební hostiny, jako už víckrát v Bibli.

3 Těmi posly mohou být proroci, chápaní jako Boží vyslanci a zprostředkovatelé pozvání. Přesněji se jedná o proroky “eschatologické doby”, tj. o Jana Křtitele, Krista a jeho apoštoly. Jejich pozvání se setkává s negativní reakcí: použitý minulý čas průběhový (“nechtěli přijít”) označuje trvající odmítavý postoj.

4-5 Podobně jako v předchozím podobenství (21,36), i v tomto případě je učiněn druhý pokus: jiní služebníci jsou vysláni s úkolem pozvat na hostinu. Ukazuje se tak Boží trpělivost a velkorysost tváří v tvář lidskému nezájmu. Toto evangelní místo zrcadlí starozákonní Př 9,2.5, kde zosobněná Boží moudrost připravuje velkolepou hostinu a prostřednictvím svých poslů na ni zve: “(Moudrost) porazila dobytče, smísila víno a prostřela svůj stůl. (Zve:) ´Pojďte, jezte můj chléb a pijte víno, které jsem smísila´.”

Podruhé přichází odmítnutí ze strany pozvaných: nedbají o pozvání, jsou lhostejní, plni zájmu spíš o své záležitosti, o svůj majetek. Touto reakcí fakticky popírají “velkolepost královské hostiny”, nedoceňují privilegium, že smějí na takovou hostinu.

6 Někteří dokonce pochytali tyto služebníky, potupně je ztýrali (to je přesný význam slovesa hybrizó, jak správně uvádí ekum. překlad) a zabili. Je to zjevná narážka na osud Jana Křtitele, Krista či samotných učedníků.

7 Na rozdíl od předchozího podobenství posluchači nemají sami doplnit, jak zareaguje král: vypovídá nám o tom samotné podobenství (“Král se rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil”). Uvedená formulace nám silně připomíná zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Z toho však nevyplývá, že se jedná nutně o “vaticinium post eventum” (“proroctví po události” – lit. druh používaný v antickém písemnictví). A v každém případě se tato slova nemusí vztahovat právě na zničení Jeruzaléma: koneckonců použité obraty se vyskytují už v Iz 5,24-25.

8-9 Opět se opakuje, že hostina je připravena (jsme v eschatologické době!), pozvaní jí však nebyli hodni, nestáli o ni. Král znovu posílá své služebníky – ne sice na rozcestí (tak nepřesně lit. překlad), ale spíš na hlavní silnice, které vedou z města (jakési “výpadovky”). Díky odmítnutí pozvaných dostávají tak šanci jiní. Je to podobné vyústění příběhu jako v předchozím podobenství, kde se dočteme o tom, že vinice byla vzata původním vinařům a dána jiným (21,41.43).

10 Služebníci mají shromáždit “zlé i dobré” – stejnou myšlenku nacházíme v podobenství o síti, kde byly “špatné i dobré ryby” (13,47.48). Teprve v druhé fázi je třeba oddělit “špatné od dobrých”, jako v našem podobenství (v. 13). Tak jako tak se tu znovu potvrzuje, že Otec “nabízí ruku” všem, zlým i dobrým: on ve své dobrotě “dává svému slunci svítit na zlé i dobré” (Mt 5,45). Není nutné přesněji určit, koho představují “zlí” a koho “dobří”. Není uspokojivý ani jeden z těchto dvou výkladů: ti první jsou pohané a druzí židé, anebo zlí jsou “celníci a nevěstky”, kdežto dobří “spravedliví židé”. Ani jedna z těchto dvou možností by nezapadala do vyprávění.

11-12 Verše 11-14 jsou patrně Matoušovým dodatkem. Nejedná se však o podobenství samostatné, ale navazující na předchozí pasáž. Host bez svatebních šatů představuje toho, kdo sice přijal pozvání (na rozdíl od těch pozvaných, kteří upřednostnili své záležitosti!), ale nezareagoval přiměřeně: jeho “ano” bylo jen polovičaté, nedotažené. Dalo by se říci, že jeho “ano” bylo povrchní, nedůsledné, přimíšené s “ale” a “ne”.

Není nutné vidět ve svatebních šatech symbol “spravedlivých skutků”, i když na druhou stranu právě závěr předchozího podobenství (21,43 – “Boží království jim bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce”) a celkové zaměření Matoušova evangelia nás vedou tímto směrem (viz také Zj 19,8). S jistotou ale můžeme tvrdit, že člověk se svatebními šaty představuje toho, kdo na pozvání kladně a přiměřeně odpověděl.

13 Stejná formulace je také v 8,12 a 25,30. Tma představuje smrt (tma je opakem světla, symbolizujícího život), pláč a skřípění zubů vyjadřují prožitek velké bolesti.

14 Tento poslední výrok vhodně zakončuje podobenství. “Mnozí” zde znamená “všichni”, v souladu se semitským způsobem vyjadřování (tj. “všichni”, kterých je mnoho). K tomuto výkladu nás ospravedlňuje i verš 9: “pozvěte na svatbu, koho najdete”. Slovo “mnozí” je v protikladném paralelismu k “málokteří”: z toho nám vyplývá, že “málokteří” neoznačuje počet malý, ale neúplný (“všichni jsou pozváni, ale ne všichni jsou vyvolení”). Opět se jedná o semitský způsob vyjadřování (“málo” ve smyslu “méně než”, tj. “ne všichni”).

Toto podobenství vposledku vyjadřuje to, co velmi dobře věděla matoušovská obec: ne všichni přijímají evangelium, a z těch, kteří jej přijímají, ne všichni žijí v souladu s tímto povoláním. Uvedené verše nám tedy připomínají, jak velký význam mají jak odpověď, tak odpovědnost. Volání se nejprve stává po-voláním, pak vy-volením: není však vy-volení bez s-volení člověka.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Hostina předpověděná Izaiášem se v evangeliu stává skutečností již nyní přítomnou.

K úvaze

Noblesse oblige – šlechetnost zavazuje. Prokázaná čest volá po čestné odpovědi. Královská nabídka volá po královské odezvě.

Nikdo z nás by nešel na svatbu v montérkách či teplákové soupravě. Velmi jasně bychom totiž vnímali závažnost takové události a nechtěli bychom zklamat očekávání hostitelů … a přivodit si ostudu. 

A takový příklad ze života by možná automaticky volal po “duchovní aplikaci”, a sice že nesmíme přijít bez svatebních šatů na Boží hostinu. Musíme přijít “vhodně oblečeni”. Takové moralizování (“musíš”) je však cizí našemu podobenství. Tam se klade důraz na skvělou hostinu, na velkou nabídku. Na tuto hostinu mají královští služebníci zvát, ne nutit. Nenajdeme tam zmínku “musíte přijít na hostinu”, ale najdeme: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Hospodin, jako pravý gentleman, chce přilákat člověka jemně. On nabízí – a na pozvaném je, aby odpověděl. Nejen kladně, ale také přiměřeně. Nestačí totiž přijít na svatbu “v pracovním oblečení”, to by bylo naprosto nemyslitelné. To by znamenalo, že dotyčný nepochopil, kam vlastně jde. Pokud ví, že se jedná o výjimečnou královskou hostinu, pak se “automaticky” vystrojí “královsky”. A pokud nechápe vzácnost této nabídky … pak není pomoci.

Podobenství nevybízí přímo k dobrým skutkům, ani neříká, co to znamená “přijít ve svatebním šatu”. Spíš chce upozornit na to, že není možné odpovědět na Boží pozvání … jako ten nešťastník, který byl pak vyhozen ven. Právem, protože on o tu slavnost nestál.

Pokud aspoň trochu pochopíme, co to je za privilegium smět na hostinu s Hospodinem, pak “automaticky” odpovíme přiměřeně. Takřka sami od sebe budeme vědět, jak se připravit na tuto hostinu. Vždyť každému z nás je jasné, že “noblesse oblige”.

K reflexi

1. Pojmenuj své bolesti – a pak si uvědom, že právě tyto “minusy”, které tě ochromují, budou jednou “pohlceny” překypujícím životem …
2. Abych se nenechal spoutat “nedostatkem, ani bohatstvím”, potřebuji Boží posilu. A proto teď mohu pozvat Pána do těch oblastí, kde se cítím slabý – kde neodolávám svůdnosti věcí hmotných (nebo i duchovních!), kde prožívám skleslost, že se mi něčeho nedostává …
3. V dnešní době bychom si honosnou hostinu představili poněkud jinak než v Ježíšově době. Jak? Zkus si ji představit … a vychutnat!

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Advent
„Připravme cestu Pánu, vyrovnejme mu stezky.“