Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
27. neděle v mezidobí / Hospodin - dobrý hospodář a vinař (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
03.10.2008 18:55:40

1. čtení
Iz 5,1-7

1Zazpívám (píseň) svého přítele, píseň svého miláčka o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. 2Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata. 3Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma, judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! 4Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody? 5Teď vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že bude pastviskem, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. 6Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm. 7Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci - jeho milou sazenicí. Čekal spravedlnost, a hle - nepravost, (čekal) právo, a hle - bezpráví!

První kapitoly Izaiášových proroctví (kap. 1-5) obsahují tvrdá slova usvědčení a soudu: Izrael prochází obdobím hříchu a zároveň povrchní lehkovážnosti (nacházíme se zhruba v polovině 8. st. před Kr.). Zcela nepopíratelně se ve společnosti objevuje korupce, křiklavá sociální nespravedlnost, velikášské tendence, nevděk a nevěrnost vůči Bohu.

I tento liturgický úryvek je usvědčením Izraele, a to v duchu předchozích kapitol, avšak v novém hávu: formou písně, která má blízko k alegorii (někteří exegeté se domnívají, že inspirací pro tuto píseň byly zpěvy obvyklé při slavnosti vinobraní).

Tato píseň nejprve vyjmenovává projevy Boží péče. Vinice je předmětem maximální péče svého majitele, který plným právem očekává dobré, kvalitní plody. Výslovný poukaz na to, že vinice patří Hospodinu a on jí věnuje veškerou péči, se opakuje v Iz 27,2-3 ("V onen den zpívejte o vinici, jež dává ohnivé víno: ´Já Hospodin ji střežím, každou chvíli ji zavlažuji. Aby ji nic nepostihlo, nocí dnem ji budu střežit´.").

Ve třetím verši dochází ke změně stylu: bezprostřední výzva má vyburcovat adresáty, aby nezůstali nezaujatými posluchači (takový přechod od popisu k apelu se vyskytuje i v evangelních podobenstvích, viz dnešní evangelium, v. 40). Touto výzvou začíná druhá část, ve které promlouvá Bůh v první osobě (zatímco v předchozích verších Bůh vystupuje v třetí osobě) a vyčítá chybějící odezvu lidu.

V poslední části samotný prorok vykládá tuto píseň. Vinicí je samotný izraelský lid (obrazem vinice je v Bibli často označován Boží lid; zde "dům Izraele" je synonymem pro "obyvatel Judska"). Tento lid je Boží "milou sazenicí", přesněji "sazenicí jeho potěšení" (čili oblíbenou). Izrael je vyvolený lid, vybraný Hospodinem. Po tolikeré péči Hospodin očekával "plody", tj. spravedlnost (resp. právo). Základní význam toho termínu je věrnost smlouvě (spravedlnost ve smyslu plnění přijatých závazků). Tento základní význam může nabývat různých akcentů: od globálního označení poslušnosti vůči Bohu, až po úzký význam korektních vztahů k lidem. Podobně je tomu i se slovem právo v témže verši. Jelikož jsou oba paralelní termíny v protikladu ke krveprolití a úpění, je zřejmé, že se celý verš týká spíš roviny sociální.

Izrael tedy zklamal Hospodinovo očekávání. Neodpověděl věrností na tak pozornou Boží starostlivost. Stejnou myšlenku nacházíme už v úvodu knihy: "Syny jsem vychoval, pečoval o ně, ale vzepřeli se mi" (1,2).

Mezizpěv
Žl 79

Odpověď: Dům Izraele je vinicí Páně.

Révu z Egypta jsi přenesl, Bože,
vyhnals pohany a zasadils ji.
Vyhnala ratolesti až k moři
a své úponky až k Řece.

Proč jsi dal strhnout její ohradu?
Obírají ji všichni, kdo kolem chodí.
Pustoší ji kanec z lesa
a polní zvěř ji spásá.

Bože zástupů, vrať se,
shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu!
Ochraňuj, co tvá pravice zasadila,
výhonek, který sis vypěstoval!

Už od tebe neustoupíme,
zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Hospodine, Bože zástupů, obnov nás,
rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

2. čtení
Flp 4,6-9

Bratři! 6O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. 7Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. 8Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. 9Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi.

Uvedené verše patří k závěrečným výzvám listu.

K pochopení našeho úryvku je třeba si všimnout předcházejícího v. 5: "Pán je blízko". Právě tato blízkost nás osvobozuje, abychom se nenechali pohltit starostmi. A konkrétní aplikací této "teologie Boží blízkosti" je praktická výzva: "ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním" (v. 6). Nenechat se pohltit starostmi není snadné, proto Pavel dává konkrétní návod: odevzdávat problémy v modlitbě s děkováním, tj. s jistotou, že Bůh vidí a stará se. Touto cestou křesťan může zakoušet Boží pokoj (i uprostřed "nepokoje starostí!"), pokoj převyšující lidské "oddechnutí si", pokoj pronikající až do středu naší bytosti, totiž do srdce (přestože slovo "pokoj" je v Bibli souhrnným označením Božího požehnání, zde se zřejmě akcentuje mír, harmonie jako důsledek Boží blízkosti). Tento pokoj bude střežit srdce a myšlenky: sloveso střežit se používalo ve vojenské terminologii (vojáci střežili, hlídali město před útokem). Filipy patřily k římským vojenským pevnostem, a proto tato metafora musela být tamějším křesťanům velmi srozumitelná. Boží pokoj, jako hlídající voják, bude chránit naše nitro před útoky strachu a starostí. A opět se zdůrazňuje, že tento pokoj přichází jako důsledek Kristovy blízkosti - blízkosti, která je dokonce přítomností v nitru věřícího (v. 7).

O Boží blízkosti a pokoji mluví i verše 8 a 9. Tam se hovoří o uznání a přijetí všech skutečných hodnot, nejen výslovně křesťanských (převzatých od Pavla - v. 9), ale i takových, o kterých se nedá prohlásit, že jsou výslovně křesťanské (ve výčtu jsou i pojmy převzaté z katalogů židovských či helénistických filozofů)! Tímto způsobem se zakusí Boží blízkost, a sice v podobě daru pokoje.

Pavel tedy předkládá "dvojjedinou" cestu k zakoušení Boží blízkosti, prožívané v daru pokoje: cestu pasivní ("o nic nemít starost", "předkládat v modlitbě své potřeby") a aktivní (autentický křesťanský život, který asimiluje i ty pravé hodnoty přítomné v nekřesťanském světě).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem vás vyvolil, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý, praví Pán. Aleluja.

Evangelium
Mt 21,33-43

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: 33"Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. 34Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. 35Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. 36(Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. 37Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.' 38Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' 39A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. 40Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?" 41Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek." 42Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' 43Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."

Je tu druhé podobenství adresované velekněžím a starším. I toto podobenství navazuje na poselství předcházejícího úryvku (evangelium minulé neděle, Mt 21,28-32). Oba úryvky odkrývají neochotu "vinařů" (etablovaných náboženských vůdců) přijmout Boží oslovení přicházející skrze konkrétní posly: skrze Jana Křtitele, nebo skrze proroky a Syna (dnešní evangelium).

I když motiv vinice a podobnost s Izaiášovým textem by mohly svádět k tomuto následujícímu závěru, základním poselstvím dnešního evangelia není moralizující výzva "přinášejte plody": Kristus totiž nevytýká velekněžím a starším, že nepřinášejí plody (tj. že jim chybí skutky), ale že nepřijali Boží slovo skrze proroky (včetně Jana Křtitele).

33 Úvodní "poslyšte" je vybízením k pozornějšímu naslouchání. Tím se také předznamenává, že následující slova se budou týkat právě přítomných posluchačů (velekněží a starších). Detailní popis práce na vinici vychází z Iz 5,2 (první čtení). Opět je důležité "neznásilnit" smysl podobenství a neusilovat o výklad všech prvků: podobenství není alegorie. U podobenství je nejdůležitější hlavní poselství, ne jednotlivé detaily (i ty někdy mohou mít duchovní význam - v každém případě je třeba vykládat s jemnocitem a pozorností, bez "předem připravených šablon").

34-39 Vinobraní zde neznamená "eschatologický čas" ("čas sklizně"). Je totiž zřejmé, že se hovoří o postupném posílání "služebníků" (proroků) v dobách ještě daleko od naplnění času, od eschatologie. Tito služebníci jsou zjevně Boží vyslanci, proroci, často nepřijatí a vydaní na smrt. Po sérii těchto neúspěšných pokusů pán vinice pošle svého syna (můžeme v něm vidět Syna, Ježíše Krista). Jeho úděl je stejný jako u "předchůdců": smrt, dokonce "za vinicí" (patrně narážka na Ježíšovu smrt mimo město - Jan 19,20).

40-41 Tak jako jinde v podobenstvích, Ježíš neprozrazuje závěr (resp. aplikaci), ale náhle se obrací na posluchače otázkou, aby je tak nechal vstoupit do děje. Tímto způsobem si posluchači uvědomí, že se nejedná o pouhý fiktivní příběh, ale o "jejich život" ("res tua agitur" - "je to o tobě").

Dotázaní posluchači odpovídají zcela logicky, avšak tím zároveň vyslovují "sebeodsuzující rozsudek", velmi přísný ("krutě ty zlosyny zahubí a vinici pronajme jiným vinařům"). Tito vinaři budou odvádět výtěžek ve svůj čas - opět je dobré si všimnout, že se nehovoří o vinici, která vydává (resp. nevydává plody): centrem pozornosti není "přinášení ovoce" (dobrých skutků).

Ačkoli evangelium čerpá z Izaiášova textu, jeho poselství posouvá: není jím výtka, že vinice nepřinesla ovoce (Iz 5,7; zde se o tom vůbec nehovoří, spíš se naopak předpokládá, že vinice ovoce přinesla!), ale spíš to, že vinaři nepřijali Boží vyslance (lépe řečeno Boží slovo zprostředkované proroky a samotným Synem). I zde se ukazuje platnost zásady "totéž není vždycky totéž". V Bibli se často používají stejná slova (resp. výrazy či motivy) k vyjádření různých poselství. A čtenář má být citlivý, aby vnímal skutečně zamýšlený smysl a nevkládal do textu své představy (vzniklé třeba na základě podobnosti s jiným textem).

42 Ježíšova odpověď obsahuje starozákonní citaci (Ž 118,22-23), která má opodstatnit a doložit podobenství (a tím ukázat naplnění starozákonních předpovědí - i to je Matoušovým specifickým rysem). Tento starozákonní citát byl velmi oblíbený v prvotní církvi, jak dokládají jeho výskyty v 1 Pt 2,4-8 nebo Sk 4,11. "Kámen nárožní" byl buď nejdůležitější kámen základní stavby, nebo závěrník, ústřední kámen oblouku (tento význam je zde pravděpodobnější). "Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním" - touto citací se naráží na Ježíšovo "zavržení" (staviteli, čili "velekněžími a staršími") a povýšení (oslavení vzkříšením). To je dílem Božím, a proto podivuhodným, úžasným, jako koneckonců všechny Boží skutky.

43 Celý tento verš je Matoušovým redakčním dodatkem, o čemž se můžeme přesvědčit srovnáním s použitou předlohou Markova evangelia (tam je pouze podobenství a starozákonní citace, Mk 12,1n.).

"Proto" se nevztahuje k uvedenému citátu (v. 42), ale k podobenství. Přísně vzato se zde nehovoří o tom, že toto království je odňato židům, ale představitelům synagogy ("vám bude Boží království odňato", tj. velekněžím a starším lidu, kteří nepřijímali Ježíšovo slovo, 21,46; lid naopak choval k Ježíšovi sympatie, považoval ho za proroka, 21,46). Je tedy třeba se varovat případných antisemitských výkladů.

Toto království bude dáno národu - i jednotné číslo, "národ", dává vytušit, že toto slovo není míněno "etnicky" ("pohanské národy"), protože v takovém případě by toto slovo bylo logicky v čísle množném (pohané byli totiž z mnoha národů!). Jedná se spíš o "národ" v duchovním slova smyslu, "o nový Izrael", zahrnující jak Židy, tak pohany (matoušovská obec se skládala převážně ze židokřesťanů!). Kontrast zde tedy není mezi Židy a pohany, ale mezi prvním a novým Izraelem.

Jak už bylo řečeno, tento verš je Matoušovým redakčním dodatkem, a v tom nás utvrzuje i závěrečná zmínka o národu, který ponese ovoce. Evangelista přidal tuto větu zdůrazňující skutky (ovoce), a tím trochu posunul základní poselství podobenství, které je spíš zvěstné, a přidal moralizující odstín, v souladu s celkovým důrazem svého evangelia na skutky/ovoce. "Nést ovoce" je výraz, který se vymyká ze základního poselství uvedeného podobenství (jak už jsme víckrát řekli, centrálním tématem tam nebylo "přinášení plodů"). Je to souhrnný matoušovský výraz, kterým se označuje "život ve spravedlnosti" (řečeno starozákonním výrazem) anebo žitá oddanost Božímu slovu, čili celostné přijetí Božího slova (zprostředkovaného proroky a Božím Synem), započaté nasloucháním a dovršené koherentním životním stylem. Tento výraz tedy navazuje na základní poselství podobenství (přijmout Boží slovo), ale zároveň jej přesahuje a zobecňuje.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Evangelium výslovně čerpá z Izaiášova textu. I když je obsah velmi podobný, forma a hlavní poselství se značně liší: zatímco starozákonní text je spíš alegorií zdůrazňující skutky, evangelium je podobenstvím zdůrazňujícím nepřijetí proroků (syna). Poslední věta evangelní perikopy je pak redakčním dodatkem, kterým Matouš trochu posunul smysl podobenství (přidal důraz na nesení ovoce). Tím se evangelium opět přiblížilo Izaiášovu textu.

K úvaze

Zkypřit půdu, vybrat z ní kameny, vysadit vinici - to není "jen tak", to není práce na pár dní či týdnů. A pokud připočteme i to, že vinice potřebuje průběžnou péči (např. odřezávat suché větve), pak si snadno uvědomíme, že se jedná o dlouholetou vytrvalou práci. Ne vždy korunovanou bohatými a skvostnými plody: někdy spíš "odpornými pláňaty".

Tato "práce na vinici" je obrazem Boží vytrvalé péče o svůj lid. Péče velkorysá, bohatě rozdávající i tam, kde všechno skončí vniveč. Péče doslova marnotratná, která se stará i o to, co neponese ovoce a "zmaří" veškerou námahu. I touto nezištnou štědrostí se ukazuje, že Bůh dává, protože dává - a miluje, protože miluje. On nemiluje funkčně (kvůli očekávanému výkonu), ale zdarma.

V dnešních textech tato marnotratnost vystupuje jako houževnatá, dlouholetá práce na vyvoleném lidu. Jak Izaiášův text, tak i mnohá další biblická místa jsou jasným svědectvím, že vinice není vydána napospas divoké zvěři, ale je střežena a obdělávána tím nezkušenějším a nejsvědomitějším vinařem (pokud ho vysloveně nevyženeme). On je "pánem vinice" - církve, ale i každého z nás jednotlivě. Nevynoří se vděčnost, že máme tak skvělého vinaře? Který se stará o naši místní církev, farnost či společenství, ale i o mě osobně?

Ačkoli není vždycky viditelně přítomný na vinici, neúnavně přichází a pracuje. Obdělává pole, kypří půdu, odstaňuje kameny - je to namáhavá práce. A tento vinař je samotný Hospodin: "chce" si dát tuto práci, protože mu za to stojíme. A nejen že "chce", ale také "musí" obdělávat jen postupně a "píď po pídi" - bohužel nemůže mít vinici připravenou k přinášení plodů ze dne na den, protože bychom mu to nedovolili. Klademe totiž příliš houževnatý odpor, a našemu vinaři nezbývá, než trpělivě postupovat krůček po krůčku. Jen tímto způsobem jsme schopni se nechat postupně očišťovat od kamenů … našeho "tvrdého charakteru" (tvrdého srdce a tvrdé šíje): tyto ztvrdliny Bůh obrušuje a odstraňuje skrze své slovo, ale také skrze nezdary či konflikty s druhými.

A těch kamenů je v nás bohužel hodně … Tato myšlenka by nás mohla deprimovat, a proto si na druhou stranu musíme připomenout i to, že (i přes ty kameny a suché větve) jsme už teď schopni přinášet ovoce - a náš dobrý vinař nás vytrvale čistí, abychom je nesli v hojnější míře. Náš život se tedy skládá z obojího: z dobrých hroznů, ale i z pláňat a suchých větví. A Hospodin, jako velkorysý hospodář, neztrácí s námi trpělivost a investuje dál do naší vinice drahocennou péči.

Pokud máme touhu nést bohaté ovoce, nesmíme zapomenout, že musíme Hospodinu dovolit, aby "obdělával naše srdce": skrze různé události (na první pohled nepříjemné) či ztráty. Lidé z našeho okolí jsou někdy těmi "nepříjemnými proroky", skrze které nás Bůh otesává (skrze jejich jednání nebo slova "usvědčení"). A že proroci bývají někdy nepříjemní, to věděli i Izraelité - proto se snažili je umlčet a vyhnat.

Nakolik necháme tohoto vinaře pracovat na vinici (a kopat do hloubky - i to je nutné!), natolik budeme připraveni nést ovoce …

Náš život nemusí být prázdný. Můžeme nést dobré ovoce - a to je velká výsada. Velká motivace.

K reflexi

1. Dokázal bych vyjmenovat aspoň některé konkrétní projevy Boží péče o "mou vinici"?

2. Tato slova jsou skoro "návodem", jak se postavit čelem k problémům. Nezbývá než to podle toho zkusit …

3. Jsou v mém okolí lidé, kteří mi říkají nepříjemnou pravdu? Jak je přijímám?
Jsem ochotný přijímat i (někdy) nepříjemnou pravdu Božího slova?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“