Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
23. neděle v mezidobí / Uvidíš-li trám v oku bližního… (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
06.09.2008 22:48:57

1. čtení
Ez 33,7-9

Toto praví Hospodin: 7"Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě za strážného Izraelova domu; uslyšíš-li slovo z mých úst, napomeň lid mým jménem. 8Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, zemře on, bezbožný, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. 9Budeš-li se však snažit bezbožného od jeho chování odvrátit, aby se změnil, ale on své chování nezmění, zemře pro svoji nepravost, ty však zachráníš sám sebe."

Tento malý úryvek zdůrazňuje odpovědnost jednotlivce. Zároveň také mluví o odpovědnosti proroka (konkrétně Ezechiela, působícího od roku 597 v babylónském exilu) - ten je strážcem zodpovědným za jednání lidu: proto má napomínat hříšníka.

Je to text, který vysvětluje jak předcházející (33,1-6), tak i následující část (33,10-11). V předcházející části máme podobenství o strážci varujícím lid před nadcházejícím nebezpečím: jak se dovídáme z našeho textu, tím strážcem je samotný prorok (viz také Jer 6,17: "Ustanovil jsem nad vámi strážné: Věnujte pozornost hlasu polnice! Ale oni řekli: ´Nebudeme dávat pozor.´"). Zároveň tento text ozřejmuje, jakým právem Ezechiel mluví Božím jménem (v. 10-11). Následující verš 11 nám také poskytuje nejhlubší motivaci varování - Bůh nechce, aby svévolník zemřel, ale aby se obrátil a žil (v. 11). Hospodin tedy není ten, kdo trestá a usmrcuje, ale kdo chrání a daruje život.

Role proroka je tak předložena pozitivně jako služba vybízející k proměně srdce i vnějšího jednání (viz 2 Kr 17,13: "Hospodin varoval Izraele i Judu skrze každého proroka a každého vidoucího: "Odvraťte se od svých zlých cest, dbejte na mé příkazy a na má nařízení podle celého zákona, který jsem přikázal vašim otcům a který jsem vám poslal skrze své služebníky proroky.") - vposledku je to služba životu.

Mezizpěv
Žl 94

Odpověď: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu,
oslavujme Skálu naší spásy,
předstupme před něho s chvalozpěvy
a písněmi mu zajásejme!

Pojďme, padněme, klaňme se,
poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem!
Neboť on je náš Bůh
a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu:
"Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě,
jako tehdy v Masse na poušti,
kde mě dráždili vaši otcové,
zkoušeli mě, ač viděli mé činy."

2. čtení
Řím 13,8-10

Bratři! 8Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. 9Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké jiné přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' 10Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.

Pavel převádí celou problematiku sociálních vztahů (13,1n.) na zákon lásky (13,9).

Úvodní výzva "nebuďte nikomu nic dlužni" (v. 8) těsně navazuje na předcházející verš 7 ("Dávejte každému, co jste dlužni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest."). Máme dlužit jen jediné - vzájemnou lásku. "Dluh lásky je trvalý - nikdy nebudeme hotovi se ´splácením´. Musíme totiž splácet denně, a přece stále dlužíme." (Origenes)

Je-li opět řeč o lásce věřícího, nesmí nám uniknout, že předtím se hovořilo o tom, že nás Bůh miloval a přijal jako první (5,5.8). A v této síle (neboli v síle "Božího milosrdenství"-12,1, jak se uvádí na začátku této vybízecí-parenetické části, kap. 12-16) může a má i věřící milovat své bližní.

Na tomto místě "bližní" neznamená "souvěrec", ale kterýkoli člověk (i nevěřící či pohan!). To je zřejmé jak z části předchozí (12,9-13,7 - hovoří se o vztazích v nejširším slova smyslu, např. o vztahu k nepříteli - 12,14, k politické moci - 13,1-7), tak následující (v. 9-10). A koneckonců už v samotném Levitiku se citovaná věta "budeš milovat svého bližního jako sám sebe" vztahuje na lásku k cizinci (19,34; stojí za upozornění, že v tomto verši je láska k sobě základem a měřítkem lásky k bližnímu: náležitá láska k sobě není tedy ničím špatným a má se odlišit od egoismu). Negativní forma této věty (tzv. "zlatého pravidla") je pak uvedena o něco dále: "láska bližnímu neubližuje" (v. 10). Analogii této věty nalézáme už v Tob 4,15 ("co nemáš rád, nikomu nedělej"). Často se poukazuje na to, že 1 Kor 13,4-7 nám vysvětluje, jak Pavel chápal "zlaté pravidlo" ("Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.").

Na příkladech z Desatera se pak ukazuje, jak je tento příkaz lásky všeobsahující. Je nápadné, že jsou zmíněny jen příkazy, které souvisí s láskou k bližnímu (uvedená přikázání patří do "druhé desky" Zákona; tyto příkazy jsou shrnuty neboli převedeny na společný jmenovatel v "blíženské lásce" - tak může být chápáno příslušné řecké slovo). Důvod, proč jsou zmíněna jen přikázání blíženské lásky, je nabíledni: v našem kontextu se hovoří o lidských vztazích, proto je logické citovat přikázání s tím související.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Aleluja.

Evangelium
Mt 18,15-20

Ježíš řekl svým učedníkům: 15"Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. 16Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. 17Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník. 18Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. 19Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. 20Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

Celá 18. kapitola mluví o vztazích ve společenství církve. A dva aspekty těchto vztahů jsou obsahem evangelní perikopy: napomínání (15-18) a moc společné modlitby (19-20).


1) O napomínání (15-18)

I v tomto textu se zrcadlí základní rys Matoušova evangelia jakožto "příručky křesťanské spravedlnosti" - napomínání je prostředek, jak přivést druhého k spravedlnosti (=k životu podle evangelia).

V církvi je vzájemná spoluzodpovědnost: proto je tu povinnost napomenutí hřešícího bratra. Cílem není druhého ponížit či dokonce srazit, ale naopak získat. Tuto perikopu lze tak považovat za praktickou aplikaci bezprostředně předcházejícího textu o hledání "ztraceného" (18,11-14: "Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich mu zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul ani jediný z těchto maličkých."). 

"Nalézt ztraceného" v našem textu znamená "získat bratra", jinými slovy opět přijmout do plného společenství. Opakem je "vyloučit" ze společenství (v. 17 - toto vyloučení má však léčebný charakter, protože má vést dotyčného k obrácení, viz 1 Kor 5,5). "Nalezení ztraceného" má dalekosáhlé následky, jak svědčí i Jak 5,19: "Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů."

Uvedený detailní postup při napomínání nám napovídá, že se jedná o důležitou záležitost.

Dopustí-li se některý spolubratr (či spolusestra) hříchu, spoluzodpovědnost "velí" nemlčet, ale napomenout. Tím hříchem se myslí patrně závažné provinění, jak vyplývá ze zmínky o úloze svědků i církve (konkrétní případ uveden v 1 Kor 5,9-13 - krvesmilství). A nemusí to být hřích přímo vůči tomu člověku, který pak vytkne spáchané bezpráví (verš 15 neříká "když tvůj bratr zhřeší proti tobě"). O důležitosti napomínání mluví už Lv 19, 17-18: "Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale důrazně napomeneš svého bližního, abys nenesl jeho hřích".

Napomínání je odstupňované: nejprve mezi čtyřma očima, pak s dalšími svědky, nakonec před církví. V první fázi je to mezi čtyřma očima - z taktnosti a diskrétnosti, ze snahy nezdiskreditovat druhého. Toto však musí ustoupit do pozadí, pokud dotyčný trvá na svém postoji - kvůli jeho dobru a napravení jsou tedy přibráni další svědkové, podle vzoru starozákonních právních procedur, viz Dt 17,6; 19,15 (nejedná se o texty pojednávající o napomínání, ale obecně o právoplatnosti veřejného úkonu, konkrétně je to svědectví o vině druhého). Tyto starozákonní texty nejsou přesnou paralelou k evangelní perikopě, protože tam se jedná o dosvědčení hříšného skutku, zatímco v evangeliu je to svědectví o napomenutí a reakci hříšníka (kladné, či záporné; viz 2 Kor 13,1).

Pokud ani to nepomůže, nastoupí třetí fáze: napomenutí ze strany společenství církve (slovo církev se v evangeliích vyskytuje pouze zde a v 16,18). Je-li to opět bezvýsledné, přistoupí se k nejkrajnější možnosti, k vyloučení (k podobné praxi viz 1 Kor 5,11: "Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte."; 2 Tes 3,14-15: "Neuposlechne-li někdo těchto slov, která vám píšeme, dejte mu znát, že k vám nepatří; tím bude zahanben. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem, nýbrž varujte ho jako bratra."). Dotyčný je přitom označen jako pohan či celník - pro tehdejšího židokřesťana se jednalo o nejhorší skupiny lidí.

Moc církve vyloučit ze společenství a znovu do něj přijmout je zpečetěna veršem 18, slavnostně uvedeným dotvrzujícím "amen" ("je to skutečně tak"): "Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi." Tento verš se velmi podobá příslibu v 16,19 - tam je však adresován jen Petrovi a jeho moc se vztahuje šířeji jak na vyloučení (resp. přijetí) provinilého, tak na stanovení závazného učení.


2) Moc společné modlitby (19-20)

Veršem 19 začíná nové téma (moc společné modlitby). Spojujícím článkem s předchozími verši je myšlenka moci církve, potvrzená v obou případech samotným "nebem" (v. 18.19).

Navzdory některým výkladům už tyto verše nemluví o "vyloučení" provinilého (sloveso "žádat, prosit" se sotva vztahuje k úkonům vyloučení, jako kdyby tomu musela předcházet modlitba; navíc se mluví o shodě jakýchkoli dvou lidí - těžko by mohli dva libovolní jedinci rozhodovat v tak závažných záležitostech jako je exkomunikace).

Tyto verše mluví o shodné modlitbě dvou nebo tří shromážděných "v Ježíšově jménu" - přesněji kvůli Ježíši (tj. kvůli jeho slovu, šíření jeho království). Nejedná se tedy o jakoukoli shodnou modlitbu dvou či vícero lidí (tyto verše o modlitbě doplňují 7,7 a 21,22), ani o jakékoli setkání několika jedinců - jedná se o modlitbu a setkání kvůli Kristu (proto neudivuje, že taková modlitba je vyslyšena - nejedná se totiž o "ukojení nějakého rozmaru", ale o plnění samotného Ježíšova poslání, jeho vůle). Skoro "samosebou" je sám živý Kristus přítomný uprostřed těchto dvou modlících se - příslib této přítomnosti připomíná 28,20 ("hle, já jsem s vámi…"). Tento výrok se podobá rabínskému výroku, že kde jsou dva shromážděni kvůli studiu Zákona, Boží sláva je mezi nimi.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Napomenutí hříšníka, a to Božím jménem - přijetí napomenutí vede k životu (znovuzačlenění do společenství), odmítnutí k smrti (vyloučení ze společenství).

K úvaze

Napomenutí - choulostivá záležitost. A nesnadná. Proto neudivuje, že mnoho lidí (i křesťanů) s tím nechce mít nic společného - "je to jeho věc a jeho rozhodnutí, má přece svobodu". A naopak se najdou jiní, kteří horlivě vytknou i sebemenší maličkost.

Biblický pohled je naštěstí trochu jiný. Ten ukazuje, že mohu i mám napomenout druhého v případě závažného provinění. Čili ne za každou hloupost. Ale to není všechno. Z mé strany se vyžadují určité podmínky - na prvním místě jednat v Božím jménu (podobně jako prorok Ezechiel). To především znamená jednat "jako Boží zástupce". Znamená to nejprve se sjednotit s Bohem v modlitbě, naučit se vidět druhého "Božíma očima", v Božím postoji milosrdné lásky, která nechce smrt, ale život. Nechce pokořit (třeba pádným napomenutím), ale povýšit (z bídy hříchu). Takový postoj vymýtí z mého srdce nemístnou tvrdost, zlobu, odsouzení ("tak velký hříšník je to!"). Napomínat v Božím jménu znamená být veden jak velkou láskou k druhému, tak i nenávistí k hříchu, jak už svatý Augustýn moudře poznamenal.

A Boží milosrdná láska mě obdaří i šetrností vůči druhému. Budu nejprve usilovat o diskrétnost ("napomenout mezi čtyřma očima"). To je opak "propírání". Tato diskrétnost jde ještě dál. Je to citlivost, která nechce zbytečně druhého zranit, ale odstranit "zhoubný nádor". Dalo by se hovořit o citlivosti ruky chirurga (chirurg musí zasáhnout s velkou citlivostí a precizností, zároveň však s jistotou!). Odstranit jen to, co je zhoubné - a ne celého člověka (jak je snadné odsoudit a "odstranit" celého člověka!). 

Citlivost znamená i úctu a soucit - a to je opak chladnokrevného odstupu, postoje "musím ho napomenout" (a tak splnit svoji povinnost).

Někdy nepomůže ani sebelépe míněné "napomenutí". Tehdy nezbývá, než požádat o pomoc někoho zkušenějšího … (zároveň však mohu i nadále v modlitbě nést toho "ztraceného").

Nezapomeňme, že nejhlubším motivem napomenutí je získat druhého, "uvolnit jeho pouta", přivést na svobodu. A to je velká služba. Skoro nedocenitelná.

K reflexi

1. Co všechno můžeme rozumět pod výrazem "napomenout Božím jménem"?
2. "Kdo druhého miluje, splnil zákon". Totéž by se dalo vyjádřit Augustýnovým "miluj a čiň, co chceš". Ryzí láska totiž nedovolí spáchat něco zlého. Zkus se nad tím zamyslet.
3. Ocitl ses někdy v situaci, že bys někoho napomínal? Z jakých pohnutek jsi to činil?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemické posvícení