Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
21. neděle v mezidobí / Kdo jsi, Pane? (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
23.08.2008 11:03:58

1. čtení
Iz 22,19-23

Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: 19"Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. 20Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, 21obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. 22Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. 23Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."

Konflikt mezi prorokem a vládnoucí politickou mocí (22,1n.) ústí do výměny Šebny (správce judského krále Ezechiáše, 716-687 před Kr.) za Eljakima (není nám známý přesnější důvod odvolání Šebny). Důležitost textu je dána především tím, že se zde (nejúplněji v celém Písmu) vykresluje obraz "autority". Říza, pás a klíč (královského domu) jsou odznaky moci. Tento správce je navíc označen titulem otec, což pravděpodobně označuje ochotu pomáhat (s otcovskou starostlivostí) obyvatelům Judska ve všech problémech (jakýsi patronát). "Otevírat a zavírat" znamená činit neodvolatelná rozhodnutí s královskou autoritou. Hřeb (kolík) je především pojem ze života beduínů (kolík zaražený do země držící stan) a označuje jistotu, spolehlivost, pevnost - v tomto případě v úřadě. Druhá část téhož verše 23 by se měla přeložit spíš "stane se stolcem (trůnem) slávy otcovského domu" (tak i ekum. překlad). Opět se tím zdůrazňuje moc Bohem ustanoveného správce.

Mezizpěv
Žl 137

Odp.: Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem,
žes vyslyšel slova mých úst.
Budu ti hrát před anděly.

Vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu
a slavit budu tvé jméno.
Když jsem volal, vyslyšels mě,
v mé duši jsi rozhojnil sílu.

Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného,
pyšného však zdaleka pozná.
Hospodine, tvá dobrota trvá navěky,
dílo svých rukou neopouštěj!

2. čtení
Řím 11,33-36

33Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí i neprobádatelné způsoby jeho jednání! 34Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? 35Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' 36Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.

Z kapitol 9-11 vyzařuje přesvědčení, že Bůh, přes všechny hříchy, stále nabízí nové cesty spásy. Tváří v tvář tomuto Božímu jednání tryská hymnus chvály, inspirovaný Ž 138,17-18 a Iz 40,13 (kromě toho je vícero styčných bodů i s knihou Job). Tím končí i kerygmatická část (neboli "teologická" či nauková, kap. 1-11) tohoto listu - a není snad vhodnějšího zakončení než chvalozpěv opěvující Boží moudrost, která se projevuje v moudrém plánu vykoupení jak pohanů, tak židů.

Tento hymnus se velice podobá jiným chvalozpěvům, rovněž opěvujícím moudré cesty spásy:
Zj 4,11: "Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest."
Zj 7,12: "Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!"
Zj 15,3-4: "Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebál tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo."

Slova "jak bezedná je Boží štědrost" připomínají 1 Kor 2,9: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují."
Obsah tohoto chvalozpěvu má vesměs židovské kořeny, jen verš 36 prozrazuje vliv řecké stoické filozofie (od něho, skrze něho a pro něho je všecko - Bůh jako původce, prostředník a cíl všeho).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Aleluja.

Evangelium
Mt 16,13-20

13Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" 14Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." 15Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" 16Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." 17Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. 18A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. 19Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." 20Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.

Tento úryvek je vyvrcholením první hlavní části Matoušova evangelia, věnované Ježíšově službě v Galileji (4,17-16,20). Příkladně a jednoznačně se zde vyznává, že Ježíš je přislíbený Mesiáš. To je to jediné přiměřené zakončení předcházejícího dlouhého popisu Ježíšových skutků a slov. A to je ta správná "odpověď" na otázky po Ježíšově původu:
"Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?" (8,27)
"Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících: ´Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?´" (11,2-3)
"Zástupy žasly a říkaly: ´Není to Syn Davidův?´" (12,23)

Ježíš se opět vydal na sever východním směrem do údolí, kde vyvěrá řeka Jordán. Tam bylo město Césarea Filipova (Césareu dal vybudovat Filip, syn Heroda I., nedaleko pohoří Hermonu na severu, a byla pojmenována po Filipovi, aby se odlišila od starší Césarey u moře). Toto město bylo obývané především pohany.

"Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Ježíš se učedníků ptá, co si lidé o něm myslí. Pojem Syn člověka se v aramejštině používal místo výrazu člověk, případně místo osobního zájmena první osoby jedn. čísla (srv. paralelní Mk 8,27: "Za koho mě lidé pokládají?"; je sice pravda, že titul Syn člověka je často synonymem pro Mesiáše, ale zde by takový výklad nedával smysl - nanejvýš je možné vidět slovní hříčku s Petrovým vyznáním "Ty jsi Mesiáš", v. 16).

Tato otázka není ze zvědavosti - je spíš zaměřená k tomu, aby se kontrastem zvýraznilo mínění učedníků. Prvním třem výpovědím ("Jedni tě považují za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše") bylo společné to, že Ježíš byl považován jen za předchůdce očekávaného Mesiáše. Jedni pokládali Krista za zmrtvýchvstalého Jana Křtitele, jak mínil i Herodes (14,2). Eliáš se těšil velké úctě, jeho návrat měl předznamenat mesiánskou dobu (Mal 4,5n.). I prorok Jeremiáš byl ve velké vážnosti, kolem jeho postavy a života vznikla spousta legend. 

Kristus však neskončil se svými otázkami a ptá se dále: "A za koho mě pokládáte vy?" (v. 15). Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Není to nic nového, že apoštol Petr vystupuje jako mluvčí všech apoštolů. Otázku klade Ježíš všem učedníkům, ale odpovídá jen jeden - Petr. Vyznává, že Ježíš je Mesiáš, a to je to podstatné a rozhodující. K tomuto titulu připojuje "Syn živého Boha". Pojem Syn zde pravděpodobně stojí v paralele k titulu Mesiáš, tj. je to další označení Mesiáše (jak to bylo běžné v tehdejší době). Označení "živý Bůh" charakterizuje pravého Boha, Boha Izraele, v protikladu k falešným "mrtvým" bůžkům (Ž 135,16-17: "Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí. Mají uši, a nic nezaslechnou, v jejich ústech není dechu."), uctívaným také v kraji kolem Césareje Filipovy.

Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. I když Petr předtím hovořil jménem celé skupiny, teď ho Pán oslovil jménem a osobně. Jeho vyznání platilo za všechny, následující příslib platí jen pro něho. Ježíš za blahoslaveného prohlašuje jen Petra (Petr je syn Jonášův, nebo Janův, jak stojí v Jan 1,42 a 21,15? V aramejštině je jen malý rozdíl mezi těmito jmény, postupem času došlo ke změně; bohužel už není možné dopátrat se toho původního a správného jména). A hned je připojen důvod: ne tělo a krev ("člověk"), ale Otec Petrovi zjevil Ježíšovu totožnost. Jedině Otec může totiž odhalit, kdo je Ježíš (srv. 11,25). I apoštol Pavel poznal Krista ze zjevení (Gal 1,15-16).

Ježíš nazývá Šimona Petros, to je řecký překlad aramejského Kéfa a znamená Skála. Ty si Petr... neznamená, že dostává jen nové jméno, ale hlavně to, že má být skutečnou skalou, na kterou je možné se uchýlit, když vypukne bouřka a vody zaplaví údolí (nezapomeňme, že právě krajina kolem Césareje byla vhodným prostředím k těmto slovům - tam se nad jordánským údolím tyčily skály). Na této Skále Ježíš postaví svou církev. Výraz církev - ekklesia, je překladem hebrejského kahal, a to znamená shromáždění, obec, skupinu lidí.

Nové jméno Petrovo je (od některých vykladačů) také dáváno do souvislosti se založením nového lidu (církve, obojí ve stejném verši 18!) - podobně byl Abrám přejmenován na Abrahama, protože se stal základem nového národa (Gen 17,5). Zajímavé místo je Iz 51,1-2, kde se hovoří o Abrahámovi jako o skále, z níž byl nový lid (Izrael) vytesán: "Pohleďte na skálu, z níž jste vytesáni, na hlubokou jámu, z níž jste vykopáni. Pohleďte na Abrahama, svého otce, a na Sáru, která vás v bolestech porodila. Jeho jediného jsem povolal, požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho."

"A na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou." Brány podsvětí jsou v protikladu k nebeské bráně (v textu jen nepřímo naznačené díky Petrovým klíčům) a navozují představu apokalyptického konfliktu. Výraz "brány podsvětí" (tak doslova) pravděpodobněji znamená "mocnosti smrti", "smrt". Smrt tedy církev nepřemůže. Přes smrt "zakladatele" (Krista), umučení Petra a dalších apoštolů církev přetrvá.

Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." Druhá část příslibu hovoří o klíčích, symbolizujících pravomoc. Mesiáš dává tuto pravomoc člověku - Petrovi. Výrazy svazovat a rozvazovat pocházejí z rabínské terminologie a označují moc vyhlašovat jistou nauku za správnou, anebo mylnou.
Petrova moc klíčů je v kontrastu k autoritě farizeů (implicitní "moc klíčů" v Mt 23,13: "Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít" - i zde se míní učení, výklad zákona). V Matoušově evangeliu je Ježíš tím pravým vykladačem zákona - a tento jeho úkol přebírají všichni apoštolové (Mt 28,18: "učte zachovávat všechno"), v čele s Petrem. On je garantem Ježíšovy nauky, tradice.

Druhý význam výrazů svazovat a rozvazovat je vyloučit někoho ze společenství, nebo ho do něj přijmout. Petr má moc rozhodovat o tom, co platí za pravé učení, a kdo může být účastný Božího království přijetím do společenství církve.
Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Jedná se o tzv. mesiánské tajemství. Důvod utajení Ježíšova mesiášství je nabíledni: v tehdejší době si lidé představovali Mesiáše jako mocného politického vojevůdce. Ježíšova cesta by neodpovídala jejich představám: jeho cesta záchrany povede přes ponížení kříže, dovršené slavným zmrtvýchvstáním. Teprve po dovršení jeho životní cesty bude možné hlásat bez nedorozumění, jakým Mesiášem Ježíš je.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Vykreslení autority Bohem povolaného člověka (v obou případech je nápadným společným jmenovatelem povolání seshora, od Boha). Jak Eljakim, tak Petr jsou oporou ("otcem", "hřebem" - Iz 22,21.23; "skalou" - Mt 16,18) Božího lidu. Konečně se v obou textech objevuje symbol klíčů.

K úvaze

"Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: ´Hledejte mou tvář.´ Hospodine, tvář tvou hledám." (27,8)
Pojem "tvář" v Bibli označuje něčí identitu, přítomnost (Boha, či člověka). "Hledám tvou tvář" - tak se modlívali starozákonní lidé. A tvář, tentokrát Ježíšovu, Židé hledali také v novozákonní době. Někdy i z povrchních důvodů - proto, že se nasytili (Jan 6,26), jindy (z důvodů hlubších), že chtěli hlouběji poznat jeho tajemství, jeho kouzlo ve skutcích i slovech odhalené, ale přece zahalené. Projevem tohoto hledání byly otázky: "Kdo to jen je?" (8,27; 11,2-3; 12,23). A přesto nedospěli k ničemu většímu než k poznání, že Ježíš je pouze velký prorok, předchůdce toho očekávaného Spasitele. Nepoznali Ježíšovu tvář … nebo ji poznali jen částečně.

Jen Petr poznal tvář Ježíšovu, a proto mohl vyznat: "Ty jsi ten Mesiáš, který nás zachrání a vyvede z říše smrti a nicoty." Vlastně, ani Petr nepoznal Krista … nepoznal ho totiž "ze sebe" díky svému přemýšlení ("rozjímání"), ale díky zjevení. Petrovi bylo dáno poznat Kristovo tajemství, poznat jeho pravou tvář. Dostal toto poznání jako dar od Otce.

Petr však neměl tuto hotovou odpověď od začátku - i on poznával Ježíše postupně, hledal jeho tvář (však také od něj zaznívá údiv a otázka: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?" - 8,27). Petr se nechával oslovovat Kristovými činy i slovy - a odtud tryskal úžas, který dával sílu hledat a poznat. Ale samotné hledání nestačilo. Bylo třeba, aby Kristova tvář byla zjevena Otcem. Jako vždy v duchovním životě, nestačí lidská otevřenost a snaha, je třeba i Božího daru. Hledání a dar, obojí.
Petrova cesta je také naší cestou: i my máme "hledat", ale také přijmout "Boží dar". A to potvrzuje velmi výmluvný text Jana od Kříže.

"A tak je třeba sestoupit do hlubin Kristových a jako v bohatém dole tam kopat, neboť jsou tam uloženy hojné a drahocenné poklady. A můžeš dolovat sebehlouběji, nikdy nedojdeš konce a nevyčerpáš všechno, naopak na všech stranách, v každé štole nalezneš nové žíly s novým bohatstvím. Proto také říká o Kristu apoštol Pavel: "V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání" (Kol 2,3). Žádný člověk ovšem nemůže k těmto pokladům proniknout a není s to se jich dobrat, dokud se nepropracuje a nepronikne přes spoustu námahy a vnitřního i vnějšího utrpení, dokud napřed nedostane darem od Boha plnost chápání i cítění a dokud neprojde dlouhým duchovním výcvikem." (Sv. Jan od Kříže, Duchovní Píseň B)

K reflexi

1. Izajášova slova platí sice v první řadě o Eljakimovi, ale odvozeně (a s určitým přizpůsobením) také o každém, kdo má ve společnosti či v církvi určité postavení/službu. Ve světle těchto slov se zamysli nad rysy služby sobě svěřené.

2. Mnohdy nevíme, jak a za co chválit Boha - a tu nám Pavel dává jakési vodítko. Abys chválil upřímně, vkládej do Pavlových slov svoji minulost i přítomnost.

3. A za koho pokládáš Ježíše ty? (Neodpovídej "automaticky", ale podle toho, kým Ježíš pro tebe doopravdy je - možná s údivem zjistíš, že je pro tebe jen "vzdáleným Bohem", "moralistou" … každá odpověď, pokud je poctivá, je "dobrá", protože umožňuje vystopovat, kde se nacházíš, a odtud vyjít k dalšímu "hledání Ježíšovy tváře").

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“