Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
20. neděle v mezidobí / Když Bůh neodpovídá (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
15.08.2008 13:31:24

1. čtení
Iz 56,1.6-7

1Toto praví Hospodin: "Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. 6Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, 7(ty) přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."

Od 56. kapitoly začíná tzv. Tritoizajáš (třetí Izajáš), který obsahuje slova pocházející od různých proroků, slova adresovaná Izraeli po návratu z exilu (r. 538 před Kr.).

"Dodržujte právo! Jednejte spravedlivě!" Pojmy právo či spravedlnost shrnují celý Boží zákon, podobně jako v Ex 19,5 či Mich 6,8. Za povšimnutí stojí rovnováha mezi spravedlností člověka a spravedlností Boží (obojí ve verši 1): Boží dary spásy a spravedlnosti (oba pojmy zde vyjadřují totéž, spravedlnost ve smyslu "naplnění" smlouvy, zastání se "druhé smluvní strany") mají přivést člověka k opětování, k jednání ve spravedlnosti (tj. v duchu smlouvy). Spásou a spravedlností (Boží) se zde míní obnovení chrámu a Jeruzaléma, navrácení pozemků původním majitelům, kteří o ně přišli po vyvedení do exilu.

Liturgický text (konec 4. st. před Kristem) obsahuje neslýchanou zvěst: i cizinci se mohou stát příslušníky Božího lidu, pokud přijmou Zákon. V poexilním židovství bylo sporné, jaké postavení mají vlastně tito "konvertité" (proselyté). Ne všichni Židé od narození byli ochotni jim přisoudit plná práva vyplývající ze smlouvy. Tento úryvek však plné přijetí proselytů potvrzuje.

Tyto cizince charakterizují následující rysy: připojili se k Hospodinu, tj. obrátili se k pravému Bohu (zřekli se model); slouží mu, tj. jsou připraveni vykonat službu v chrámu (Iz 66,21); milují jeho jméno, tj. neprokazují poslušnost zákonickou, ale duchovní a vnitřní; stali se jeho služebníky. Tito proselyté světí sobotu a zachovávají smlouvu: tato charakteristika navazuje na starobylé pojetí Izraele jakožto shromáždění, které se schází k bohoslužbě a obnovuje smlouvu s Hospodinem při slavnostních příležitostech (Ex 19,1-20,21; celá kniha Deuteronomia, Joz 24).

Úryvek kulminuje příslibem, že Hospodin přivede také proselyty na jeruzalémskou svatou horu, k domu modlitby. "Dům modlitby" je ojedinělé označení chrámu, navazující na 1 Kr 8,27-30. Ne že by se už neměly přinášet oběti a dary, ale základní chápání chrámu je už jiné: je to dům modlitby, a to pro všechny. Radost v domě modlitby, radost z Hospodina jsou častým motivem žalmů, srv. např. Ž 5,12: "Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno."

Mezizpěv
Žl 66

Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám,
ukaž nám svou jasnou tvář,
kéž se pozná na zemi, jak jednáš,
kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.

Nechť se lidé radují a jásají,
že soudíš národy spravedlivě
a lidi na zemi řídíš.

Ať tě, Bože, velebí národy,
ať tě velebí kdekterý národ!
kéž nám Bůh žehná,
ať ho ctí všechny končiny země!

2. čtení
Řím 11,13-15.29-32

Bratři! 13Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. 14Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. 15To, že byli vyloučeni, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! 29Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné. 30Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože oni odmítli přijmout víru. 31Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. 32Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.

Apoštol národů zde rozvádí myšlenku, že Bůh si použil i zaviněného odmítání Izraele, aby otevřel cestu spásy pohanům. Jejich vykoupení přivede potažmo ke spáse i Izrael. Tato Pavlova jistota se zakládá na věrnosti a milosrdenství Hospodina. Hospodin se nestal nevěrným vůči svému lidu (9,6-31) a nezrušil svá zaslíbení (kap. 11).

Stěžejní (nejen pro náš lit. úryvek, ale pro pochopení všech tří kapitol o osudu Izraele) je verš 29 ("Když totiž Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné"). Dále stojí za zmínku verše 30 a 31, které jsou mistrné po řečnické stránce. V řeckém textu zní téměř jako báseň, postavená na protikladech: kdysi - nyní, neposlušnost - slitování. A závěrečný verš je slavnostní prohlášení o primátu Božího milosrdenství.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Ježíš hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc. Aleluja.

Evangelium
Mt 15,21-28

21Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. 22A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." 23Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." 24Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." 25Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!" 26On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům." 27Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." 28Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

Jádrem vyprávění není zázrak jako takový, ale víra kananejské ženy. Její vytrvalá víra nakonec "vítězí" a dojde uznání. Velmi podobnou paralelou našeho úryvku je text o římském setníku (8,5-13).

Tato žena nejprve prosí Ježíše po židovsku: "Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův" (podobně 9,27; 20,30-31). Tituly Pán a Syn Davidův jsou označením Mesiáše. Celkem třikrát Ježíš vyjádří své odmítnutí (poprvé mlčením, v. 23, pak dvakrát výslovným odmítnutím, v. 24.26). Učedníci se snaží přesvědčit Mistra, aby vyhověl její prosbě (v. 23 se má přeložit spíš "vyslyš ji", a ne "pošli ji pryč"; lit. překlad prozrazuje špatné pochopení kontextu: vždyť věta "jsem poslán jen ke ztraceným ovcím domu izraelského" by neměla smysl po výzvě učedníků "pošli ji pryč"). Ježíš však odmítne podruhé: on je poslán k ovcím z domu izraelského. Jeho poslání je odzrcadlením Boží věrnosti Izraeli (srv. Řím 15,8). Spása měla být nabízena nejprve vyvolenému národu (proto jsou učedníci posláni jen ke kmenům izraelským, 10,5-6). To dotvrzuje i apoštol Pavel: "evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka" (Řím 1,16). Ježíšovo poslání se však bude stále víc rozšiřovat, jak ukáže evangelium (srv. 21,43; 24,14; 28,19).

Když žena uviděla, že její prosba nedošla sluchu, obnovila svoji prosbu, tentokrát však jinak. Přišla k Ježíšovi a poklonila se mu (je sporné, zda sloveso "klanět se", proskynein, zde vyjadřuje postoj hlubší úcty, snad dokonce náležící samotnému Bohu: toto sloveso nemá vždy tento "silný význam", může znamenat i "obyčejnou úctu" jako v podobenství o špatném služebníku, Mt 18,26).
Potřetí Ježíš odmítl, tentokrát větou: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům" (v. 26). Děti představují ty, kdo mají přednostní právo na "chléb" čili na mesiánské dary (jsou to členové vyvoleného národa, jinde se pro ně používá označení "synové království", 8,12). Židé měli za to, že eschatologická plnost náleží výlučně jim. Mnozí ale také očekávali, že tato plnost bude přetékat i na spravedlivé pohany. Zdá se, že tato žena ví o tomto názoru, a tak se domáhá toho, aby směla okusit "nadbytečných" drobtů padajících ze stolu, vždyť i "psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů" (v. 27; "psíci" označuje domácí psy; těžko vidět v tomto slově narážku na "nečisté psy", ke kterým byli v té době přirovnáváni pohané). Její odpověď je odzbrojující: první část této odpovědi ("ano, Pane") je potvrzením, že tato žena uznává prvenství vyvoleného národa, druhá část odráží vytrvalost její víry. Ježíš na to reaguje obdivem její velké víry (viz i uznání setníkovy víry, 8,10). Její velká víra je v kontrastu k Petrově malé víře (14,31), a ještě více k nedostatku víry u Židů (např. 13,58: "A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru"). Odplata víry, spojena s ujištěním o vyslyšení prosby za uzdravení, je důležitým Matoušovým tématem (srv. 8,13: "Potom řekl Ježíš setníkovi: "Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň." A v tu chvíli se sluha uzdravil."; 9,22: "Ježíš se obrátil a spatřiv ji, řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zdráva.").

Mesiáš měl přijít nejprve pro Izrael. Avšak i ostatní národy se dostanou do pozice vyvoleného národa, pokud v Krista uvěří (srv. Řím 4; Gal 3). Tak jako je Ježíšovo odmítnutí potvrzením "prvenství Izraele", jeho vyhovění je potvrzením, že je poslán i k pohanům. A prvotinou těchto zástupů je kananejská žena, která v Kristu rozpoznala syna Davidova čili Mesiáše, zachránce. A Kristus jí nezůstal nic dlužen.

Společné rysy prvního čtení a evangelia

Univerzalismus spásy: spása nejen pro židy, ale i pro pohany.

K úvaze

"Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?" (Ž 10,1)
"Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, v noci - a nevšímáš si mě." (Ž 22,2)

Měla i kananejská žena takové pocity a myšlenky, když ji Ježíš bez povšimnutí "přeslechl" (a posléze odbyl)? To nevíme - možná ano. Jisté je, že její zkušenost s Božím mlčením měli i vyvolení Izraelité, kteří (jakožto "zbožní" a spravedliví) "měli nárok" na vyslyšení! A přece.
Je jisté, že s Hospodinem "to není snadné". On není "automat", do kterého vložím minci, a po chvíli mi vypadne zvolené zboží. Hospodin takovým automatem není … a proto se s ním "musí jinak". Někdy stačí krátká modlitba, jindy je třeba dlouhého čekání a vytrvalé modlitby. A hlavně: vždycky je třeba "slyšet" a vnímat, co On na moje prosby. On totiž opravdu není pouhý automat - je to živý partner mé modlitby. Proto také mluví, "napovídá mi".

Samotný Ježíš ukazuje, že Bůh reaguje na volání - někdy však mlčením, jindy "tvrdou odpovědí". Je třeba si zapsat zlatými písmeny, že jeho mlčení není nikdy projevem netečnosti, tím méně "nevraživosti". I mlčení (či odmítavá odpověď) je paradoxně "dobrým darem", protože je pro mě impulzem - k prohloubení víry v něj. To názorně ukázala kananejská žena. Její víra se nenechala uhasit Ježíšovou negativní reakcí, ale naopak se tím víc rozhořela. Víra v Ježíšovu dobrotu byla silnější. Ježíš tedy svojí "tvrdostí" dosáhl nakonec dvojího: víra Kananejky vzrostla … a nakonec dosáhla vyslyšení.

Víra v Ježíšovu dobrotu musí být silnější než naše "nedočkavost", zklamání z Božího otálení, frustrace z jeho mlčení. Ba ještě víc: tato víra musí být větší než naše omezená "přání". Nesmíme ztotožnit víru se svojí chvilkovou touhou (někdy Bůh naplní i taková přání, ne však vždycky). Bůh je větší než naše přáníčka … a chce nám dát mnohem více, než si dokážeme představit (Ef 3,20: "Působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit"). Protože on je Bůh, a ne člověk. Obdařuje královsky. A jedná božsky. Proto je to s ním napínavé a dobrodužné.

K reflexi

1. Radost v domě modlitby, radost v kostele, při bohoslužbě i mimo ní. Tento příslib je pro mě podnětem, abych hledal "důvody", proč mohu mít radost v Božím domě (a ne smutek!). A hledat nejen důvody, ale i cesty k dosažení tohoto štěstí.
2. Boží dary a povolání jsou neodvolatelné - toto tvrzení mě má ujistit, že Bůh mi zůstává absolutně věrný, i přes to, jak "zakopávám" či zneužívám jeho hřivny. A za to mohu děkovat.
3. Ta Kananejka … - ta nám dala pořádnou lekci živé víry! Stojí proto za to se zamyslet nad hloubkou této její víry.

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“