Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
17. neděle v mezidobí / Nejkrásnější perla (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
26.07.2008 23:25:24

1. čtení
1 Král 3,5.7-12

5Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: “Žádej si, co bych ti měl dát.” 7Šalomoun řekl: “Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím kudy kam. 8Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvolil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst, ani odhadnout. 9Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?” 10Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, 11a proto mu řekl Bůh: “Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, 12hle, splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane.”
 
Na počátku své vlády Šalomoun dostává životní šanci: Hospodin se mu totiž zjevuje ve snu a ptá se ho, co by mu mohl dát. Mladý král by mohl využít této lákavé nabídky a prosit o bohatství nebo o vítězství nad nepřáteli. On však uvažuje jinak. Nejprve vypočítává, co všechno Hospodin daroval jeho otci Davidovi (vynechaný verš 6) a jakou milost prokázal jemu, když jej ustanovil za krále nad velikým počtem lidu (v. 7-8). Je důležité si všimnout, že se Šalomoun “nevrhne” na vyjmenování svých přání, ale nejprve vypočítá již prokázaná Boží dobrodiní. To je pro něj také “základem” a “opěrným bodem” pro modlitbu za dary potřebné ke službě.
 
 Šalomoun vzpomíná na davidovský ideál vladaře, který kraluje věrně, spravedlivě a s upřímným srdcem (vynechaný verš 6). Na základě tohoto ideálu žádá i pro sebe to, čím by mohl posloužit Božímu lidu, totiž moudrost (nezapomeňme, že v době Šalomounově jde o organizační upevnění prosperujícího království a k tomuto úkolu král potřebuje “moudré a prozíravé srdce”). Prosí Hospodina o uschopnění ke službě, protože je si vědom, že je “mladíček” (v. 7). Toto slovo neoznačuje ani tak věk (Šalomounovi bylo v té době kolem 40 let, jak můžeme vyrozumět z 1 Kr 11,42 a 14,21), jako spíš vědomí nedostatečnosti (přesněji “nedostatečných zkušeností”). To je potvrzeno následující větou: “nevím kudy kam” (v. 7; výstižnější překlad “nevím, jak to zvládnout”). Nejen vědomí vlastní nedostatečnosti, ale i náročnosti úkolu vladaře (sloužícího uprostřed četného lidu) vede Šalomouna k prosbě o srdce chápavé (doslova “srdce slyšící, naslouchající”, tj. citlivé, vnímavé, otevřené; srdce je sídlem “rozumu, vůle, svědomí”, tedy rozhodování), aby “mohl soudit lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem” (tak ekum. překlad, přesnější než lit.). A Šalomoun opět připomíná náročnost svého úkolu: “Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jenž je tak početný?” (podle hebr. textu).
 
 Mladý král stojí víc o takovou “moudrost ke službě” než o pevnou pozici nebo ochranu před nepřáteli. Tato moudrost ke službě není “teoretická”, ale “praktická”. Pro krále byla tato vlastnost velmi důležitá, protože právě on byl v Izraeli nejvyšším zákonodárcem, soudcem a vladařem. A už samotná modlitba svědčila o jeho “moudrém” postoji: je si totiž vědom toho, že “sám od sebe” nezvládne všechny úkoly, a proto se obrací na Hospodina, dárce moudrosti. Hospodinu se líbilo, že Šalomoun žádal o tuto moudrost (“rozumnost při soudním jednání”, tak ekum. překlad, lepší než lit. př. “právo”, v. 11), a splnil mu tuto prosbu (a nejen to, dal mu navíc bohatství i slávu, v. 13). Nakonec dostává moudrost v takové míře, že se stane prototypem moudrého člověka.
 

Mezizpěv
Žl 118
 
Odp.: Jak miluji tvůj zákon, Hospodine!
 
Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine,
že budu střežit tvá slova.
Lepší je pro mě zákon tvých úst
než tisíce ve zlatě a stříbře.
 
Ať je mi útěchou tvé milosrdenství,
jak jsi slíbil svému služebníku.
Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ,
neboť tvůj zákon je mé potěšení.
 
Proto miluji tvé předpisy
více než zlato, než ryzí zlato.
Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení,
nenávidím každou falešnou cestu.
 
Podivuhodná jsou tvá přikázání,
proto je zachovává má duše.
Výklad tvých slov osvěcuje,
poučuje prosté lidi.

2. čtení
Řím 8,28-30
 
Bratři!
28Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. 29Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. 30A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
 
Ve verších 18-27 Pavel mluví o tom, jak celé stvoření úpěnlivě očekává budoucí slávu. I my, kteří jsme už přijali závdavek této slávy, uvnitř sténáme (8,23) pod vlivem samotného Ducha, který se v nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním, aby se dovršil Boží plán spásy a oslavení (8,26-27). Na pomoc nám nepřichází pouze Duch, ale dokonce vše: všechno nám totiž napomáhá k dobrému (8,28), tedy i utrpení nynějšího času (8,18)! Za tím vším stojí totiž plán Boží prozřetelnosti, která neúnavně přivádí vše k dobrému cíli, takže dokonce i to negativní přispívá k něčemu pozitivnímu! Bůh je totiž tak mocný, že i “zlé a negativní” dokáže použít k dobrému. Tuto prozřetelnost nesmíme zaměnit s fatalismem a “již pevně daným osudem”: proto Pavel hovoří o tom, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, tedy těm, kdo se svobodně rozhodli pro Boha a jeho záměry (Bůh nevnucuje svoje dary!). Aby se předešlo nedorozumění, že se jedná o lásku z naší iniciativy, Pavel neopomíjí dodat, že jsme byli napřed vyhlédnuti a povoláni (v. 28.30; toto předurčení ke spáse nemáme chápat exkluzivně, ale inkluzivně: Bůh nechce jen spásu některých, ale všech, jak čteme v 1 Tim 2,3-4). Bůh nás nejen předurčil, ale také povolal, ospravedlnil, uvedl do slávy. Může zarazit, že všechna tato slovesa jsou v minulém čase: pro Pavla je však spása už teď přítomná, už teď smíme prožívat předchuť budoucí slávy díky “prvotinám Ducha” (8,23). Tato spása je prozatím jen v zárodku, jednou se má uskutečnit a projevit v plnosti (8,18).
 
Boží plán spásy-oslavení se uskutečňuje navzdory (nebo právě díky) utrpení, zmatku a prázdnotě nynějšího času: toto vše totiž napomáhá k dobrému čili k plnému oslavení (tím rozumějme vysvobození z “otroctví zániku”, přetékající život ve společenství s Bohem). A oslavení znamená přijetí podoby vzkříšeného Krista, Živého (v. 29).

Zpěv před evangeliem
 
Aleluja. Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tajemství Božího království odhalil maličkým. Aleluja.

Evangelium
Mt 13,44-52
 
Ježíš řekl zástupům: 44“Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 45Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. 46A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. 47Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. 48Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, a co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. 49Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých 50a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípání zubů. 51Rozuměli jste tomu všemu?” Odpověděli: “Ano.” 52A on jim řekl: “Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.”
 
Je to závěrečný úryvek oddílu o “tajemství království” (celá 13. kapitola je věnována podobenstvím o království). Lit. úryvek obsahuje opět několik částí:
 1) podobenství o pokladu (v. 44)
 2) podobenství o perle (v. 45-46)
 3) podobenství o rybolovu (v. 47-50)
 4) závěr řeči v podobenstvích (charakteristika “učitele zákona-Kristova učedníka”; v. 51-52)
 
 1) Podobenství o pokladu (v. 44)
 Motiv “skrytého Božího království” (viz podobenství o kvasu, v. 33) je i v tomto podobenství. 
 Ve starověku nebylo neobvyklé skrýt poklad v poli. Bližší kontext nám však poskytuje mudroslovná literatura, kde je moudrost přirovnána k pokladu (Př 2,4-5: “budeš-li hledat moudrost jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha”). Toto podobenství nám sděluje, že něco “nesmírně cenného” může být mezi námi přítomné, a přece nepoznané, skryté. Kdo jej pozná, dá za něj všechno: tím se myslí “nárok učednictví” (srv. Lk 14,33: “Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.”). I o tomto podobenství platí to, co bylo řečeno o jiných, a sice, že ne všechny detaily se mají vyložit: některé slouží jen k dokreslení příběhu (např. znovuukrytí pokladu, koupě pole).
 
 
 2) Podobenství o perle (v. 45-46)
 
 Opět téma “skrytosti a nepatrnosti” Božího království (viz podobenství o hořčičném zrnu, Mt 13,31). Bohužel liturgický překlad je zavádějící: Boží království není podobné obchodníku (v. 45; příslušný aramejský obrat nebyl správně pochopen a přeložen)! Správněji ekum. překlad: “Anebo je království nebeské, jako když obchodník…”.
 
 Obchodník najde úžasně vzácnou perlu (pozadí nám poskytuje opět mudroslovná literatura, Př 3,15: “(Moudrost) je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné tvé skvosty.”). Perly byly ve starověku ceněny dokonce víc než zlato. Objev této vzácnosti má stejný následek jako v předchozím podobenství: prodat všechno a koupit drahocenný předmět.
 
 
 3) Podobenství o rybolovu (v. 47-50)
 
 Třetí podobenství, oproti předchozím, rozvíjí z jiného úhlu téma koukolu a podtrhuje, že oddělení dobrého od špatného nastane jen na konci času. Je zřejmé, že toto podobenství velmi silně promlouvalo obzvlášť k dvanácti učedníkům, kteří byli původně rybáři.
 
 Síť byla opatřena plovákem navrchu a zátěžím vespod, aby (po spuštění do moře) mohla obklopit ryby (“bez rozdílu”, všeho druhu - v. 47). Plná síť byla vytažena na břeh, kde se vybíraly jen ty dobré ryby (v Kafarnau bylo běžné vidět, jak rybáři seděli na břehu a vybírali dobré ryby z celkového úlovku; pro označení “špatných” ryb se v řeckém textu používá přívlastek, který popisuje i “špatné” ovoce: “Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce”, Mt 7,17). Síť zahrnující “všechno možné” je obrazem univerzality Božího království: všichni jsou pozváni (viz Mt 22,9-10: “Jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu. Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré”). Prozatímní podoba Božího království, pozemská církev, je corpus permixtum (“složené tělo”), kde jsou učedníci skuteční, ale i “falešní”. Teprve “na konci věků” nastane rozdělení. Soud zlých (falešných učedníků) je zde popsán pomocí tradičního obrazu “ohnivé pece” (podobně jako v podobenství o pšenici a pleveli, v. 42; 25,41) – tím se autor odklonil od motivu rybolovu.
 
 
 4) Závěr řeči v podobenstvích (charakteristika “učitele zákona-Kristova učedníka”; v. 51-52)
 
 Závěr řeči tvoří krátký dialog mezi Kristem a učedníky.
 
 Závěrečný komentář je vlastně dalším přirovnáním, tentokrát vztahujícím se na toho, kdo učí o Božím království.
 
 Ježíš položí nejprve otázku, zda učedníci pochopili (v. 51). Jen tehdy budou totiž schopni přinášet ovoce (pochopení Ježíšova učení je základním stupněm učednictví, v. 23), totiž učit kompetentně o Božím království (následující verš 52).
 
 Trochu nejasný může připadat přechod k verši 52. Proč je najednou řeč o zákonících? Zákoník byl vykladač zákona, člověk sběhlý ve výkladu zákona. Pojítko postavy zákoníka a řeči v podobenství nám poskytne Sir 39,1-3: “Ten, kdo se cele oddává přemítání v zákoně Nejvyššího, bude vyhledávat moudrost všech předků a bude se zabývat proroctvími, bude zachovávat pořekadla proslulých mužů a ozřejmí si smysl podobenství. Bude vyhledávat skrytý smysl přísloví a svůj čas věnuje luštění podobenství.” Zákoník je tedy prototypem člověka, který hledá smysl podobenství. Pokud nalezne jejich smysl, bude “vy-učen”, stane se učedníkem (v. 52 neobsahuje podstatné jméno “učedník”, ale sloveso “nechal se vyučit, poučit”). A takový člověk, podle Ježíšova vzoru, bude vynášet věci “nové i staré” ze svého “pokladu” (tak doslova, lit. překlad nepřesně “ze své bohaté zásoby”; slovo “poklad” je také v podobenství o pokladu, v. 44: kdo tedy objevil “poklad” Božího království, z tohoto pokladu rozdává dále!). Opět, jak souvisí “nové i staré” s podobenstvími (na která navazuje tento závěr)? Podobenství předkládají novost (neznámého) Božího království pomocí “starých” (známých) skutečností běžného života. Toto přirovnání (“hospodář vynášející nové i staré”) vrhá tedy světlo i na předcházející podobenství, protože se zaměřuje na základní napětí v nich přítomné: kontinuita a diskontinuita starého a nového. A ten, kdo pochopil Ježíšova slova, nechal se vyučit, stal se podobným svému Učiteli, a proto, stejně jako on, učí nové věcí pomocí starých, předkládá nauku o Božím království v podobenstvích. To je první rovina výkladu tohoto verše. Druhá rovina se nachází hlouběji. Ježíš v Matoušově evangeliu vystupuje jako ten, kdo pokračuje v linii “starého”, aby zároveň přinesl “nové” (novost Božího království). On nepřišel rušit, ale naplnit slova “Zákona i proroků” (Mt 5,17). A stejně tak každý zákoník má vynášet slova Zákona i proroků (“věci staré”), ale zároveň vykládat je v Ježíšově duchu (“věci nové”). Znovu je vidět, že ten, kdo je “vy-učen”, stává se podobným svému Mistru.
 
 
 Společné rysy prvního čtení a evangelia
 
 Souvislost mezi prvním čtením a evangeliem je vzdálenější (pouze první dvě podobenství mají něco společného s prvním čtením). Šalomoun je vzorem člověka, který upřednostnil Boží Moudrost (v podobenstvích Boží království jako “perlu” či “poklad”) před jinými “cennými věcmi” (bohatstvím, postavením – v podobenstvích je toto upřednostnění vyjádřeno výrazem “prodat všechno”).
 

K úvaze
 
Tento skutečný příběh, který svou poutavost nikdy neztrácí, se stal jednomu misionáři v daleké Indii před 150 roky. Pokoušel se přiblížit evangelium domorodcům na pobřeží nedaleko města Madrásu. Byli to prostí “lovci perel”. V místě výskytu perlorodek se potápěli hluboko pod mořskou hladinou. Ničili si zdraví a riskovali život, jen aby nalezli (většinou marně) onu šťastnou perlu pro svou chudou obživu.
 
 Tento misionář měl zvlášť hluboký vztah k jistému “předčasnému starci”. Věnoval se mu trpělivě, ale nesetkal se s pochopením:
 
 “Nechte si své pohádkové vyprávění o nějakém láskyplném Božím zájmu a jeho milosti pro hříšného člověka v oběti vašeho Ježíše Krista! Já věřím v převtělování – musím jít cestou utrpení (karmy), dokud se od svých vin zcela neočistím. Až si našetřím tisíc rupií, vydám se na pouť do Benares, kde se umyji od svých přestoupení ve svaté řece Gangu. Potom odevzdám své rupie svatým bráhmanům, aby se za mne modlili k bohům. Tam budu čekat oddaně na smrt a své další vtělení do vyšší kasty: abych byl blíže svému vykoupení a dosáhl míru – nirvány!”
 
 Jednoho dne našel “lovce perel” ve slavnostní náladě a v bílém rouchu … Misionář se zaradoval, že by jeho přítel konečně přijal evangelium. Ten mu však řekl:
 “Ale kde, jen jsem si spočítal své rupie … a tak jsem dnes naposledy. Rád bych se s tebou rozloučil a vydal se na cestu svého sebezdokonalování a vysvobození ze svého údělu utrpení. Příteli, nermuť se nad rozloučením – a přijmi ode mne na památku tento můj dárek!”
 
 Přitom podal zarmoucenému misionáři cosi zabaleného v kousku zmuchlaného papírku… Jaké však bylo jeho překvapení, když uviděl jeho obsah – jedinečnou perlu svou velikostí a cenou!
 
 “Ne, nemohu od tebe přijmout tak nesmírně cenný dar, vždyť si ho přece nezasloužím!”, řekl misionář svému příteli, který byl však neoblomný.
 
 “Vezmi si tedy na cestu za svůj šlechetný dar alespoň všechny moje peníze”, řekl zcela bezradný misionář, zmatený neobvyklou neústupností svého přítele.
 
 Ale překvapení nebyl dosud konec! “Nech si své peníze, vždyť nemáš vůbec potuchy, jak ohromnou cenu má tato perla – zejména pro mě samotného!”, obořil se náhle Ind ve svém nepochopitelném rozhorlení. “Měl jsem jediného syna, který byl mým věrným pomocníkem. Když se jednou vynořil již mrtvý na hladinu, měl ve své sevřené ruce právě tuto perlu! Uvědomuješ si vůbec, jakou cenu má pro mne tato perla, která stála život mého jediného – nejdražšího syna? … Tu bych přece za žádné peníze nemohl prodat! Vždyť nemůže být ničím na světě zaplacena! … Jen z největší lásky darována! Jen ty, milý příteli, zůstáváš v mém osamocení a opuštěnosti tím, kdo mne měl opravdu nezištně rád! Proto si ji musíš ode mne vzít!”
 
 Misionář na to řekl: “Milý příteli, nyní jistě pochopíš, že tou nejvzácnější perlou lásky Boží je jeho milovaný Syn Ježíš Kristus – i pro tebe! Proto nemůžeš jeho dílo lásky nikdy ničím zaplatit, natož si je zasloužit cenou svých obětí. Právě tak může být jen z nesmírné lásky tobě darována!”
 
 S pláčem padl lovec perel na kolena a přijal Krista do svého života. A místo cesty do Benares potom nepřestával rozdávat perly evangelia společně se svým přítelem – a stal se domorodým misionářem v Indii … 
 
 
 Tento příběh nepotřebuje další “komentáře”: jen náš čas a ochotu se zamyslet, co doopravdy považuji za své nejdražší perly - a jakou hodnotu má pro mě Kristus a jeho slovo.

K reflexi
 
 1. Mnozí z nás jsou pověřeni “vést” další lidi (z vlastní rodiny, farnosti, společenství). A Šalomoun nám ukazuje jeden ze správných postojů, který by nám neměl chybět.
 2. Zkus vidět sebe sama “z pohledu věčnosti”: jako předurčeného ke spáse, vyvoleného (už před počátkem světa!), ospravedlněného (tj. omilostněného), oslaveného (obdařeného novým životem, Duchem slávy).
 3. Cítím se chudý, či bohatý? Ochuzený o to, co si nevěřící mohou dopřát, nebo “bohatší” než oni? A pokud bohatý – v čem?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“