Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
16. neděle v mezidobí / Stačí nechat působit kvas (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
19.07.2008 10:14:36

1. čtení
Mdr 12,13.16-19

13Kromě tebe není Boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. 16Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. 17Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. 18Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. 19Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.

Židé z diaspory si kladli otázku, proč Bůh nezasahuje a neničí ctitele model, "hříšníky". Na to reaguje uvedený úryvek (1. st. před Kr.), který nejprve opakuje základní vyznání monoteismu (v. 13): existuje pouze jeden Bůh, není nikdo jiný jemu podobný (srv. Dt 32,39; Iz 45,5-6). A jen Hospodin, stvořitel nebe i země, se může starat o všechno a všechny. Kdyby existovalo další božstvo, které by se staralo o člověka, bylo by třeba dokazovat, že Hospodin je ten pravý Bůh, který soudí spravedlivě. Takový však není, vždyť "kromě tebe není Boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě". Tyto negativní výpovědi (kromě tebe není Boha … nemusíš dokazovat…) zároveň poukazují na to, že projevy Hospodinova jednání jsou skutečně božské, jiné než naše. V jeho jednání se podivuhodně snoubí moc, spravedlnost a shovívavost (v. 16). Tato moc však není "svévolná", ničící nepřátele bez slitování. Naopak. Hospodin ukazuje svoji sílu s trpělivostí a shovívavostí vůči těm, kdo nevěří v jeho bezmeznou moc, a usvědčuje z drzosti (nebo "troufalosti, arogance") ty, kdo ji znají (v. 17 - tak s přihlédnutím k ekum. překladu).

Boží styl jednání je lekcí humanismu a filantropie. Bůh je vzorem i pro lid oddaný Zákonu, který má jednat vůči "zbloudilým" se stejnou trpělivostí.

Mezizpěv
Žl 85

Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý,
nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě.
Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu,
všimni si hlasu mé snažné prosby.

Všechny národy, které jsi učinil, přijdou,
budou se ti klanět, Pane,
a velebit tvé jméno.
Protože tys veliký a činíš divy,
ty jediný jsi Bůh.

Ty však jsi, Pane, Bůh milosrdný a milostivý,
váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný.
Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.

2. čtení
Řím 8,26-27

Bratři! 26Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, 27a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.

Osmá kapitola listu Římanům je věnována Duchu svatému, který je začátkem nového života, a proto je také začátkem nové modlitby. Apoštol vysvětluje, proč je třeba se modlit, i když jsme vykoupením získali všechno. Ducha jsme sice přijali, ale jen jako "prvotinu". Nemohli bychom prosit, kdybychom neměli prvotiny Ducha, a nemuseli bychom prosit, kdybychom ho měli v plnosti. Na tomto světě prožíváme dosud slabost, která se odráží na naší modlitbě: nevíme, "oč" prosit a "jak" prosit (ekumenický překlad: "nevíme, jak a za co se modlit"). Nedokonalý není jen předmět našich proseb ("oč"), ale nedokonalost sahá hlouběji, je i v našem přístupu a v duchu, s nímž se modlíme ("jak"). Duch svatý nás proto učí, "jak" se modlit: v důvěře a otevřenosti Božích dětí, a ne ve strachu a nejistotě "otroků". Tentýž Duch nám vnuká ty prosby, které odpovídají Božímu plánu s každým z nás ("oč prosit").

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tajemství Božího království odhalil maličkým. Aleluja.

Evangelium
Mt 13,24-43

24Ježíš předložil zástupům toto podobenství: "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. 25Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. 26Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. 27Tu přišli služebníci k hospodáři, a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' 28On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' 29On však řekl: 'Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. 30Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'
31Předložil jim další podobenství: "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. 32Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
33Pověděl jim jiné podobenství: "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo."
34To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. 35Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
36Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." 37Odpověděl: "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, 38pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. 39Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. 40Jako se sbírá plevel a spaluje se v ohni, tak bude i při skonání věku. 41Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, 42a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípání zubů. 43Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!"

Liturgická perikopa obsahuje několik jasně odlišitelných částí:
1) podobenství o pšenici a koukolu (24-30)
2) podobenství o hořčičném zrnu (31-32)
3) podobenství o kvasu (33)
4) důvod řeči v podobenství (34-35)
5) výklad podobenství o pšenici a koukolu (36-43)

Každé podobenství nám vykresluje Boží království z určitého úhlu - nesmíme tedy žádné z těchto podobenství "absolutizovat" (např. kdybychom "absolutizovali" podobenství o kvasu, dospěli bychom k mylné domněnce, že nebeské království prokvasí všechno a všechny: první podobenství nás však upozorňuje na to, že "až do konce času" musíme počítat také s přítomností zla, "koukolu").


1) Podobenství o pšenici a koukolu (24-30)

Toto podobenství má stejný námět (rozsévání a "růst" rostlinky) jako podobenství o rozsévači. Velmi nápadný je zde paralelismus mezi pšenicí a koukolem (v. 26.27.29.30). Nejen že se obojí ve stejný čas rozsévá: obojí také roste a žne zároveň (plevel jílek mámivý se zpočátku nerozpozná od pšenice a později má s ní tak propletené kořeny, že jej není možné vytrhat bez toho, aniž by se zničila pšenice).

Toto podobenství se dotýká jednoho z nových bodů Ježíšova učení, oddálení soudu. Židé totiž očekávali soud přicházející zároveň s Božím královstvím: pokud Kristus hlásal přítomnost tohoto království, jak to, že přetrvávaly projevy zla? Podobenství hlásá, že Boží království skutečně přišlo, ale ještě ne eschatologický osud.


2) Podobenství o hořčičném zrnu (31-32)

"Rozsévání semene" do třetice vykresluje růst Božího království, tentokrát z jiného úhlu. Toto království je už teď přítomné, ale skryté. Jeho přítomnost může být snadno přehlédnuta (totéž bude pak zdůrazněno i v dalším podobenství o kvasu). Neprojevuje se spektakulárním způsobem, jak jej očekávali Ježíšovi současníci. 

V antickém světě bylo hořčičné semeno pověstné svojí nepatrností - a o to více ohromovala velikost hořčičného stromu (2,5 - 3 metry) vzešlého z takového seménka. Tento strom je tak velký, že ptáci mohou hnízdit v jeho větvích ("království" je přirovnáno ke stromu a hnízdícím ptákům i v Nabuchodonosorově snu: Dan 4,10.12.21).

Boží království má skromné začátky, podobně jako semeno hořčičné, malé a přehlédnutelné. Je však předurčeno, aby rostlo a stalo se nepřehlédnutelnou veličinou. Ačkoli nemůžeme zcela vyloučit, že toto podobenství naráží i na růst Božího království, jeho hlavním poselstvím je ukázat především kontrast mezi začátkem a "koncem".


3) Podobenství o kvasu (33)

I podobenství o kvasu je úzce spojeno s předchozími, i když se mění motiv. I zde se hovoří o maličkém království, které se však stane něčím velkým.

Kvas byl běžnou a důležitou ingrediencí v židovských domácnostech. Pozoruhodný "postupný" proces kvašení, zpočátku neviditelný, vedl k tomu, že se "kvašení" stalo metaforou popisující proces "proměny" v morální oblasti, jak v kladném, tak i v záporném smyslu (to ve většině případů, viz Ex 12,15.19; Lev 23,17; Mt 16,6.11-12; v našem podobenství je kvas samozřejmě kladnou veličinou). V linii s předchozími podobenstvími, i zde se vykresluje počáteční nepatrná a zanedbatelná přítomnost Božího království: v kontrastu s tímto počátkem je pak jeho dynamický a pozoruhodný rozmach, neúměrný tak skromným začátkům.
Stojí za povšimnutí, že množství používaného těsta je skutečně obrovské: tři měřice odpovídaly skoro 40 litrům neboli 50 kg chleba, dostačujícího k nasycení 150 lidí.


4) Důvod řeči v podobenství (34-35)

V 13,34-35 se uvádí další důvod řeči v podobenstvích (jiný důvod byl uveden v 13,10-15 - viz minulou neděli): tak jak to odpovídá Matoušově teologii "naplnění", uvádí se starozákonní citace naplněná v Ježíšově životě (tentokrát je to Žl 78,2 - může překvapit, že žalmista je označen jako prorok, avšak je možné jej za takového považovat, protože jeho slova se ukázala jako prorocká: Kristovo poselství je uskutečněním plánu spásy, který měl Bůh "od začátku").


5) Výklad podobenství o pšenici a koukolu (36-43)

Výklad je podán v soukromí, doma. I pro toto podobenství platí, že ne všechny detaily mají být vyloženy. 

Podobenství o koukolu velmi zřetelně znázorňuje, že ne všichni učedníci budou "na úrovni". Vůči této nepotěšitelné situaci se vyskytují dva postoje: Boží trpělivost a netrpělivost služebníků. Bůh ví, že ani koukol nemůže zastavit jeho království, které bude dokonalé (a bez plevele) teprve po skončení tohoto světa. Není v Božím plánu vytrhnout plevel už teď, čili vyloučit všechny ty, kdo nesplňují ideál evangelia (tímto podobenstvím Ježíš odsuzuje každou podobu puritánského extremismu v církvi).

Sklizeň je běžnou a vhodnou metaforou označující soud na konci věků, andělé byli v židovské tradici vykonavateli Boží vůle u tohoto soudu. Andělé mají shromáždit "všechny svůdce a ty, kdo konají nepravosti" (pojem "nepravost" je protikladem "spravedlnosti", která je u Matouše oblíbeným termínem označujícím "Otcovu vůli zjevenou v Kristových slovech"): takoví skončí v ohnivé peci neboli v ohni Gehenny (5,22; 18,8-9).

Jiný osud potká spravedlivé (ty, kdo jednají podle "spravedlnosti", a to zjevené v Ježíšových slovech - nejedná se o "právnickou spravedlnost"!): tito budou zářit jako slunce. Skoro stejná slova popisují Ježíšovo proměnění (Mt 17,2). A koneckonců se jedná o tradiční obraz převzatý z knihy Daniela (12,3).

Výklad je zakončen výzvou ("kdo má uši, slyš"), která podtrhuje důležitost poselství. Je to výzva, která burcuje k posluchače jak k porozumění (tato první fáze je nepomíjitelná při přijetí hlásaného slova, jak nám potvrzuje výklad podobenství o rozsévači - Mt 13,19), tak k přijetí slyšeného slova, a to životem ve "spravedlnosti".


Společné rysy prvního čtení a evangelia

První čtení "komentuje" pouze první podobenství o pšenici o koukolu (v jistém smyslu hlavní podobenství liturgické perikopy, protože nejdelší a vyložené). Zatímco evangelní podobenství se víceméně omezuje na konstatování, že Bůh trpělivě snáší "koukol", první čtení nám poskytuje důvod této trpělivosti: Bůh shovívavě čeká na obrácení, a tím dává čas k pokání.

K úvaze

"Trochu kvasu všechno těsto prokvasí" (1 Kor 5,6). Tato "empirická pravda" je nám důvěrně známá z běžného života, a proto bychom ji ani nemuseli vyčíst z Písma. Kvas, symbolizující něco velmi nepatrného, má tu úžasnou vlastnost, že prokvasí i velké množství těsta. Z tohoto důvodu je v Bibli oblíbeným symbolem jak "zla" (hříchu), tak i "dobra" (Božího království přítomného v Kristových slovech a činech).

Až příliš často žasneme nad tím, jak masmédia mohou formovat myšlení dětí i dospělých, "prokvasit" jejich uvažování a chování (ne vždy se jedná o "kvas vysloveně špatný", ale leckdy tomu tak je). Tuto neděli jsme vybízeni, abychom vyvážili "fascinaci kvasem světa" - a zaměřili svůj pohled na kvas Božího království. Právě podobenství o kvasu může velmi silně promlouvat k nám žijícím v české zemi, kde je evangelium zatím jen malým kvasem, často nepovšimnutým. Nebyli bychom v pravdě, kdybychom si mysleli, že je to jen kvásek, který nic neprokvasil (nezapomeňme na všechny generace křesťanů nebo na stopy křesťanství v našem kulturním dědictví). Ale na druhou stranu není to ani kvas, který už prokvasil celé těsto.

Podobenství o kvasu nás ujišťuje, že Kristova přítomnost je účinná a "pracuje", třebas skrytě. A co víc: je to kvas účinný, který má v sobě "sílu" prokvasit celé těsto - nejen nějakou jeho část. Celé těsto: nejen náš mikrosvět (naše myšlení - kolikrát stereotypní?, jednání, vztahy - někdy "zablokované"?), ale i makrosvět (svět kultury, politiky, ekonomie… - není pro nás "nestravitelným soustem", že Boží království by mohlo proměnit i tyto "veličiny"?).

Toto velmi prostinké podobenství nás vyvádí z ducha poraženectví, že kvas zla nezadržitelně prokvasí naši společnost: je tu totiž také jiný kvas, možná méně nápadný, ale zato velmi účinný.

Bylo by nešťastné, kdybychom zkoumali, co může evangelium prokvasit a co ne. Podobenství o kvasu je pro nás především povzbuzením, že Kristovo slovo může prokvasit opravdu všechno (i ty "sebevíc beznadějné" lidi či oblasti naší společnosti). Na nás je, abychom nechali působit tento kvas již přítomný v nás: nechali "prokvasit" čili "prostoupit a proměnit" celou tu síť našich vztahů …

K reflexi

1. Čím se vyznačuje můj postoj vůči zbloudilým, "ztraceným"?
2. Pro všechny chvíle vyprahlosti v modlitbě jsou tato Pavlova slova skvělým povzbuzením: proč nevzývat tohoto Ducha a nespolehnout se, že on "ví", jak a za co se mohu modlit? A proč se nespolehnout na to, že On je schopný mě naučit opravdové modlitbě?
3. Věřím, že Kristus je dost mocný na to, aby "prokvasil" (prostoupil a proměnil) život nejen můj, ale i dalších lidí v naší zemi (hledajících i "nehledajících")?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemické posvícení