Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
14. neděle v mezidobí / Hledají se …notoricky vyčerpaní (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
06.07.2008 09:09:15

1. čtení
Zach 9,9-10

Toto praví Hospodin: 9"Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. 10Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma, zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj, bude vládnout od moře k moři, od řeky (Eufratu) až do končin země."

Ústředním tématem tohoto proroctví je převzetí vlády "nového krále Davida" v Jeruzalémě (jedná se o eschatologickou vládu, uskutečněnou "na konci času"). Tato pasáž je pravděpodobně poexilní.

Příchod tohoto krále je důvodem propukající radosti, velikého jásotu, protože právě on odstraní nepřátelství mezi lidmi a přinese pokoj. Tento král nepřichází na koni (jak to náleželo vojevůdci), ale na oslátku: už to je výmluvným symbolem jeho neokázalého, ale také neválečného postoje, odlišného tedy od postoje jiných vládců.

Tři přívlastky popisují tohoto vládce: je spravedlivý, zachráněný a pokorný. Slovo spravedlivý označuje náležitý vztah k Hospodinu a k lidu (postoj v souladu se smlouvou, s Božím slovem). Plodem této spravedlnosti je pak pokoj (viz Ž 72,1-7).
Druhý přívlastek neznamená "přinášející spásu" (aktivní význam, tak liturgický překlad), ale naopak "spasený", "zachráněný" (pasivní význam, tak hebrejský text a nejdůležitější moderní překlady): tento král zažil Boží spásu, záchranu v určité nepříznivé situaci. Obdobnou myšlenku nalézáme v Ž 33,16-19: "Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevyprostí velkou zmužilostí. Selže kůň, k záchraně nepostačí, velkou silou svou k úniku nepomůže. Ale oko Hospodinovo bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo čekají na jeho milosrdenství, aby ze smrti je vysvobodil, naživu je zachoval v čas hladu." Třetí přívlastek, "pokorný", vyplývá z těch dvou předchozích: v biblické mluvě toto slovo označuje především postoj podřízenosti vůči Hospodinu (tento vládce je podřízený vůči smlouvě a Božímu slovu, proto je spravedlivý, a je podřízený vůči Boží spáse, proto je zachráněný).
Tato podřízenost se projevuje i neokázalým vnějším postojem (přichází "jen na oslátku"). Nový davidovský král, Mesiáš, je tedy pokorný a ponížený, ne pyšný a povýšený. Patrně se naráží také na Mojžíšovu pokoru (Nm 12,3), nebo na poníženost Hospodinova Služebníka (Iz 53,4).

Verš 10 obsahuje tři hlavní motivy:
1) Nový král zničí všechny válečné prostředky. Jak severní, tak jižní Izrael (Judsko) budou zahrnuty v tomto "plánu odzbrojení". I tato zvěst prolíná starozákonní poselství (Mich 5,10; Oz 2,20; Iz 2,4).

2) Druhý motiv je "pokoj pro všechny národy". V Bibli "pokoj" označuje především "Boží požehnání" přinášející soulad, harmonii (tento pojem je tedy bohatší než české slovo "mír"). Na tomto místě se spíš zdůrazňuje odstranění konfliktů, harmonie mezi národy.

3) Třetí motiv je těsně spjat s druhým. Pokoj bude plodem vlády (spravedlivé, tj. v souladu s Božím zákonem) "od řeky až do končin země". Není jisté, zda se tou řekou míní Eufrat; je možné, že se naráží na řeku "oblažující svaté město" (Ž 46,5): v tom případě by smysl té věty byl "… od svatého města Jeruzaléma, centra světa, až do končin země".


Mezizpěv
Žl 144

Odp.: Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi.
Nebo: Aleluja.

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi,
budu velebit tvé jméno po všechny věky.
Každý den tě budu velebit
a chválit tvé jméno po všechny věky.

Milosrdný a milostivý je Hospodin,
shovívavý a plný lásky.
Dobrotivý je Hospodin ke všem
a soucit má se všemi svými tvory.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla
a tvoji zbožní ať tě velebí!
Ať vypravují o slávě tvého království,
ať mluví o tvé síle.

Věrný je Hospodin ve všech svých slibech
a svatý ve všech svých činech.
Hospodin podpírá všechny, kdo klesají,
a pozvedá všechny sklíčené.

2. čtení
Řím 8,9.11-13

Bratři!
9Vy žijete ne podle těla, ale podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. 11A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás. 12Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. 13Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.

Tento krátký úryvek je součástí kapitoly věnované Duchu svatému, principu nového života. Tak jako je starý člověk veden hříšnými sklony, člověk nový je pod vlivem Ducha, který pomáhá usmrtit hříšné činy "těla" (pojmem tělo se myslí celý člověk žijící podle zásad a požadavků světa odcizeného Bohu). Díky Kristově spáse máme v sobě nový "životní princip": životodárného Ducha. Duch je skutečně principem nového života, protože dává sílu nejen konat dobro (a to není v lidských možnostech, viz Řím 7,19: "Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci."), ale dokonce žít podle Kristových zásad. Tento Duch je dynamickou silou, která nás už teď oživuje, ale také vede k plné účasti na Kristově životě při vzkříšení těla. Dar nového života (přijímaný už nyní!) je zároveň i nárokem vyžadujícím naše stále nové rozhodnutí (v. 13).

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tajemství Božího království odhalil maličkým. Aleluja.

Evangelium
Mt 11,25-30

25Ježíš se ujal slova a řekl: "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; 26ano, Otče, tak se ti zalíbilo. 27Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. 28Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. 29Vezměte na sebe moje jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. 30Vždyť moje jho netlačí a mé břemeno netíží."

Mezi exegety nechybí dokonce taková tvrzení, že tento evangelní úryvek je "shrnutím poselství celého evangelia", anebo obráceně, že Matoušovo evangelium je komentářem našeho úryvku. Tyto výpovědi jsou velmi trefné: jestliže celé evangelium ukazuje Krista jako nového Mojžíše, autentického vykladače zákona, pak naše pasáž zhuštěně popisuje, v čem se Ježíšovo učení liší od nauky farizeů.

Tato Ježíšova slova jsou reakcí na postoj nepřijetí ze strany Galilejců. Nacházíme tedy jisté vysvětlení, proč někteří v Krista věří, kdežto jiní nikoli.

25. Ježíš nejprve chválí suverénního Otce, Pána nebe i země. Oslovení "Otče" je pravděpodobným překladem aramejského "Abba", slova označujícího velkou důvěrnost. Důvod této chvály je obsažen v 25b-26 ("když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo"). Boží suverénnost je tajemně přítomna za postojem víry i nevíry, zároveň se však člověku neodnímá svoboda (a zodpovědnost). "Tyto věci" jsou Ježíšovy skutky a slova odhalující tajemství království, přítomného už zde a nyní. Toto poznání Božích tajemství má eschatologický charakter: naplňují se starozákonní proroctví o osobním poznání Boha v posledních dnech, Jer 31,34 ("Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ´Poznávejte Hospodina!´ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův."), nebo Hab 2,14 ("Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře").

Rozumní a moudří zde nejsou ti, kdo "jsou chytří", ale ti, kdo se uzavírají do svých teologických schémat a nechtějí "se vzdát svých představ" (viz Mt 11,16-17: "Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.'"), navzdory důkazům Kristovy moci (11,21: "Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu dály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem a činili pokání"). Maličcí oproti tomu jsou ti, kdo kapitulují před Boží moudrostí a jeho zjevením, kdo se "stávají maličkými" a pokořují se před jeho slovem. To jsou ti, kdo své "teologické představy" podřizují Kristovu slovu, moudrosti projevené a dokazované skutky (11,19: "Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky").

26. "Ano, tak se ti zalíbilo". Zde nejde o to, že by Otec vyvolil jen některé, které by vyznamenal zjevením své spasitelné moudrosti: z předchozích veršů je totiž zřejmé, že Kristus hlásal své slovo a konal skutky i tam, kde nebyl přijat (v Betsaidě a Chorazim, v. 20-24). Verš 26 nemáme chápat tak, že by Bůh měl zalíbení jen v některých lidech ("vyvolených"): je to spíš zalíbení v záměru zjevit ("odhalit tyto věci") "tajemství" právě těm, kdo se stali maličkými.

27. Všechno je dáno Synu - především se tím míní poznání Otce. Syn zná Otce, a proto jej může zjevit. Opět se ukazuje, že Ježíš je tím jediným, kdo může dát poznat Otce, a tím přinést spásu (jedná se totiž o poznání zasahující člověka celého, nejen jeho rozumovou stránku). Otec je na druhou stranu jediný, kdo skutečně zná Syna, tj. zná jeho mesiánskou identitu (zahalenou současníkům). Pozadím tohoto vzájemného poznání je opět kristologie moudrosti (ve stejném kontextu 11. kapitoly se objevuje i další výrok potvrzující toto pozadí: "moudrost je ospravedlněna svými skutky" - 11,19). Bůh zná moudrost (srv. Sir 1,6-9), avšak také Moudrost zná Boha (Mdr 8,4; 9,9-11) a zprostředkovává toto poznání dalším (Mdr 9,17-18).

Snad nejpřekvapivější tvrzení je v poslední větě: "Otce zná (také) ten, komu to chce Syn zjevit". I o Otci se vyznalo, že "zjevuje": nyní se tato výsada "zjevit" přisuzuje také Synu. Tím jsou postaveni vedle sebe Syn i Otec v "dvojjediném" úkonu spásonosného zjevování.

28-30. Po tvrdých slovech ve verších 20-24 ("Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido!…") a po zmínce o ukrývání a odhalení ve verších předchozích, je tato krátká pasáž překvapující a povzbuzující zároveň. Zde vyslovené pozvání ubezpečuje, že dveře jsou stále otevřené. Nikde jinde není pozvání k následování vyjádřeno osobnější a něžnější formou.

Celá pasáž má tři části: první dvě části jsou paralelní obsahem (v. 28 a 29), protože obsahují podobné pozvání a přislíbení. Třetí část poskytuje další důvod pro přijetí tohoto pozvání.

Už předtím Kristus pozval k následování slovy "pojď za mnou" (4,19), ale jenom na tomto místě v celém NZ Kristus zve přímo k sobě ("pojďte ke mně"). Podobné pozvání "pojď ke mně" vyslovuje i zosobněná Moudrost (Sir 24,19; 51,23; především Sir 51,23-27 je velmi blízké našemu úryvku).

Ježíš zve ty, kdo jsou obtíženi "břemeny" ("břemeno", "jho" jsou v židovství symbolem "učení"). Tím břemenem se míní především zákonictví farizeů ("Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena" - 23,4), jejich ústní tradice s komplikovanou kazuistikou (součástí této tradice byl soubor 613 přikázání). Právě těmto vyčerpaným a znaveným Izraelitům Kristus slibuje spočinutí, "oddechnutí" (podobně jako Moudrost - Sir 6,28; 51,27). Je překvapivé, že Pán zve nejprve k sobě, a teprve pak vybízí přijmout jho svého učení.

29. Smysl předchozích veršů je nyní objasněn. Pozvání ke Kristu je pozváním k učednictví, k přijetí jeho učení. Výzvou "přijměte na sebe mé jho" Kristus vybízí k přijetí svého slova, svého výkladu Mojžíšova zákona (především 5,17-20). Totéž je vyjádřeno následující větou "učte se ode mě". Matoušovo evangelium velmi silně zdůrazňuje roli Krista jako učitele, vykladače zákona. A s tím koresponduje role jeho následovníků jakožto "učedníků", tj. těch, kdo se od Krista "učí" (tento důraz na učednictví je také na konci Matoušova evangelia "získávejte mi učedníky…" - 28,19).

Určité obtíže působí překlad důvodu obsaženého v druhé části v. 29 ("neboť jsem tichý a pokorný srdcem"). Liturgický překlad není přesný: slovo tichý bychom měli nahradit přívlastky mírný, laskavý, shovívavý. Příslušné řecké slovo označuje totiž postoj přátelský, sklánějící se k druhému člověku. Je to opačný postoj než tvrdost, ryzí zákonictví, které se neohlíží k člověku. I druhý přívlastek (pokorný srdcem) obsahuje v zásadě stejnou myšlenku: Kristus nevystupuje jako arogantní, povýšený učitel se zdrcující autoritou, ale mírně a pokorně, skláněje se k člověku. Opět se ukazuje rozdíl mezi Kristem a farizeji: rozdíl nejen v učení (učení farizeů "tlačilo", kdežto Kristovo "netíží"), ale i ve vnitřním a vnějším postoji (farizeové vystupovali s povýšeností a ctižádostí: Mt 23,5-11; Kristus s pokorou). Kristus je proto důvěryhodnější než farizeové: on totiž nehledá, ani nehlásá sebe, ale spíše toho, kterému se podřídil (vždyť jeho srdce je pokorné, podřízené!). A těm, kdo přijmou jeho učení, Kristus slibuje spočinutí, hluboký vnitřní pokoj vyplývající z dosažené harmonie s Otcem.

30. Tento verš poskytuje další důvod, proč přijít ke Kristu a přijmout jeho slovo: jho evangelia je "příjemné a lehké" (tak přesněji podle řeckého textu). V tom se Kristovo učení liší od nauky farizeů. Kristus není jeden z mnoha rabínů, ale ten pravý Rabbi, který přináší životodárné učení.

První čtení a evangelium mluví tedy o pokorném Mesiáši (jede na oslátku - Zach 9,9; je srdcem pokorného - Mt 11,29), který svým slovem přináší pokoj (Zach 9,10), odpočinek (Mt 11,30).


K úvaze

Je to paradoxní. Kristus říká "pojďte ke mně a přijměte mé slovo, a tak najdete odpočinek", a my často nechceme přicházet ke Kristu právě proto, že jsme unavení a nemáme sílu brát na sebe další závazky, "obtížit se jeho slovy". Máme totiž za to, že Kristovo slovo je především úkolem. A jsme-li už dost vyčerpaní ze svých povinností, jak se zmobilizovat a naslouchat dalším nárokům? Lepší se "vyhnout" evangeliu, otevřít spíš noviny či nějakou odpočinkovou knihu … Bohužel za tímto postojem se někdy ukrývá představa, že evangelium je dalším břemenem (a těch máme přece jen dost!), ne oázou v palčivém horku všedního dne. Abychom dostali "novou chuť" na živou vodu evangelia, je třeba se zaposlechnout do dnešního úryvku. Tam Kristus boří naše falešné představy o učení evangelia: je to učení přinášející oddechnutí, osvěžení. Dalo by se říci, že jeho učení je číší chladné vody ve vyprahlé poušti našeho života.

Jádrem dnešní pasáže je právě zdůraznění, že Ježíšovo učení není souborem norem, příkazů a zákazů, podobně jako kodexy či směrnice různých institucí či států. A pokud "v koutku duše" považujeme "Nový zákon" za "zákoník" vedle mnoha jiných, pak jsme se dostali do slepé uličky. A Kristus nás dnes vyvádí z této bezvýchodné cesty, která nevede k životu (a že k životu nevede, to sami přece zakoušíme - "zákon" jako takový přece jen "drtí, utlačuje", nedává život).

Abychom nově objevili "pravou podobu Ježíšova učení", je třeba nejprve brát vážně to, co předchází slovům vybízejícím k přijetí "jha učení": "pojďte ke mně". Nejprve je tedy výzva přijít k živé osobě, ke Kristu, a teprve pak následuje pozvání "přijmout jeho slovo". Už tato výzva "přináší úlevu" v naší vyčerpanosti a ustaranosti: můžeme a smíme přicházet "se svými břemeny" k živé osobě. A jsme navíc ujištěni, že tento živý Kristus nás nebude "drtit" výčitkami a poučkami ("jak jsme nemožní, že jsme zase provedli něco jiného, než jsme měli udělat coby dobří křesťané"): on je přece mírný, shovívavý. A to nám dodává důvěry, abychom neotáleli přicházet k němu i tehdy, když něco pokazíme a nezvládneme. Mohu k němu přicházet právě proto, že se ke mně sklání … A se stejnou shovívavostí a trpělivostí (a ne se zvednutou rákoskou!) mě svým slovem uvádí na správnou cestu, na cestu spočinutí.

Objevím-li pravou Kristovu tvář, odkryji také skutečnou povahu jeho slova. Je-li Kristus zákoníkem, pak jeho slovo bude také jen zákonem. A bude-li Kristus mým průvodcem, pak jeho slovo bude ukazatelem cesty. A pokud jsem objevil, že bez Krista jen živořím, pak … bez jeho slova nebudu schopen žít!

K reflexi

1. Sledujeme-li zprávy, pak slova z prvního čtení o pokoji pro všechny národy vyzní buď jako vzdálená utopie, nebo jako planá útěcha. Je třeba si však uvědomit, že tato slova se zatím naplnila jen částečně (a přece se jedná "už nyní" o pokoj "skutečný a reálný", jak jsme se kolikrát mohli přesvědčit ve svém životě) - v plnosti se naplní "při Kristově slavném příchodu". Proto se mohu o Zachariášovo proroctví opřít a uvěřit, že tím pravým vládcem a pánem "nade všemi vládci a národy" je skutečně Kristus - a tato jeho vláda (a pokoj!) se jednou plně projeví.
2. Jak "čelím" svým sobeckým touhám?
3. Jednoduše si mohu sednout a … spočinout u Krista, třeba u některého konkrétního slova z evangelia.

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“