Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
12. neděle v mezidobí / Kdo se ´bojí´ Boha, nebojí se lidí (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
21.06.2008 22:43:15

1. čtení
Jer 20,10-13

Jeremiáš řekl: 10Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!" I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!" 11Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni. 12Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. 13Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!

Tento úryvek patří do dalšího Jeremiášova vyznání (20,7-18). Prorok nejprve vylévá svoji stížnost vůči Hospodinu, který jej přemluvil a přemohl (20,7), aby se stal jeho poslem. Kvůli tomu se stal terčem posměchu a úkladů, a proto může zvolat právem: "Hrůza ze všech stran" (tato slova jsou řečená spíš Jeremiášem než jeho protivníky, jak mylně uvádí lit. překlad, v. 10). Je zajímavé, že pisatel vkládá do úst protivníků stejná slova, která Jeremiáš vztáhl na Hospodina: "přemluvil jsi mě" (jiný možný překlad: "svedl jsi mě" - v. 7) - "přemluvíme ho" ("svedeme ho" - v. 10), "přemohl jsi mě" (v. 7) - "přemůžeme ho" (v. 10). Jeremiáš je tak představen jako ten, který trpí: "vinou Boží a lidí". On je tragickou postavou par excellence!

Avšak Bůh je ve skutečnosti na jeho straně jako mocný bojovník, ne jako nepřítel, ačkoli zpočátku to tak mohlo připadat ("svedl jsi mě", "přemohl jsi mě" - v. 7). On je ten vítěz, který se ho zastane: proto neklopýtne Jeremiáš, ale spíš jeho nepřátelé. I oslovení "Hospodine zástupů" (tj. vojsk) podtrhuje, že tento Bůh není bezmocný, ale silný a mocný. Jemu Jeremiáš předkládá svoji při. V tomto verši Hospodin tedy vystupuje jako soudce, který zkouší spravedlivého (tj. Jeremiáše), zkoumá jeho srdce i ledví (obojí označuje sídlo citů, ale i myšlenek a úmyslů) a má rozhodnout při. Jeremiáš je si jistý, že je spravedlivý (tj. že se nezachoval nevěrně vůči Hospodinu a jeho slovu), proto žádá pomstu. Zatímco "nepřátelé" se chtěli pomstít Jeremiášovi (v. 10), on touží, aby oni zakusili pomstu, tentokrát od Boha (v. 12). Jeremiášova slova mohou znít nepřijatelně pro křesťana. Je třeba si však uvědomit, že je už chvályhodný jeho postoj, že svěřuje svoji při do Božích rukou. Dále je dobré si všimnout, že postoj "milovat nepřátele a žehnat těm, kdo proklínají" je možný teprve v síle Kristovy bezvýhradné lásky. Jeremiáš uvažuje ještě v kategoriích ryzí spravedlnosti (zlý skutek - pomsta).

Toto vyznání končí hymnem chvály (podobně i některé žalmy, srv. známý žalm 22 - "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil"). To je zvláštní: jak může končit nářek chválou? Že by prorok již zakusil osvobození? Spíš je to vyznání víry, která je si jista Boží pomocí. Ve víře Jeremiáš chválí Boha, který je věrný a nezklame, proto vysvobodí ubohého (míněn je prorok sám) z ruky zlovolných nepřátel.


Mezizpěv
Žl 68

Odp.: Vyslyš mě, Hospodine, ve své veliké lásce.

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu,
pohana pokryla mou tvář.
Svým bratrům stal jsem se cizincem,
synům své matky neznámým.
Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům,
padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.

Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě
v čas milosti, Bože!
Vyslyš mě ve své veliké lásce,
věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá,
obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.

Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se;
pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha!
Neboť Hospodin slyší chudáky,
nepohrdá svými vězni.
Nechť ho chválí nebe a země,
moře a vše, co se v nich hýbe.

2. čtení
Řím 5,12-15

Bratři!
12Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všecky lidi, protože všichni zhřešili... 13Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. 14Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. 15Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.

Od páté kapitoly apoštol popisuje především účinky spásy, a to v přítomnosti a budoucnosti (dosud se zabýval teoretickým dokazováním "ospravedlnění z víry"). Aby ještě výrazněji podtrhl velikost této spásy, srovnává postavy prvního Adama a "Adama posledního", Krista. Do ostrého kontrastu jsou postaveny na jednu stranu hřích i smrt (plody Adamovy neposlušnosti), na stranu druhou milost a život (plody Kristovy poslušnosti). Dalo by se říct, že tímto srovnáním Pavel zdůrazňuje, jak nekonečně (ba dokonce nesrovnatelně, protože se tu srovnává to, co není srovnatelné!) dílo milosti převyšuje účinky hříchu.

Zpěv před evangeliem

Aleluja. Duch pravdy vydá o mně svědectví, praví Pán; vy také vydávejte svědectví. Aleluja.

Evangelium
Mt 10,26-33

Ježíš řekl svým apoštolům: 26"Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, nic skrytého, že by to nebylo poznáno. 27Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! 28A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. 29Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. 30U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. 31Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. 32Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; 33ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

Máme tu pokračování Ježíšovy řeči k apoštolům (celá 10. kapitola obsahuje jednu dlouhou řeč s různými pokyny a povzbuzeními pro tyto první misionáře).

Celý úryvek je nesen úvodními slovy: "Nebojte se lidí". Všechny následující výroky motivují k nebojácnému zvěstování Krista, navzdory nepřijetí a úkladů ze strany lidí. Centrálnost tématu "nebojte se" zřetelně ukazuje toto stručné schéma:

1) zvěstování toho, co je skryté: 26 - obecný princip vyjádřený dvěma paralelními výroky (výrok "nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno" je paralelní k "nic skrytého, že by to nebylo poznáno")
27 - specifická aplikace uvedeného obecného principu, opět ve dvou paralelních větách (ve tmě - do ucha, na světle - ze střech)

2) povzbuzení k neohroženosti:
a) koho se nebát (lidí - 28a)
b) koho se bát (Boha - 28b)

3) dva příklady ze života, které ukazují, že je nesmyslné podlehnout strachu, protože Bůh se stará a pečuje o učedníky
a) vrabci (v. 29.31b)
b) vlasy na hlavě (v. 30)

4) překonat strach myšlenkou na Kristovo přiznání u "nebeského soudního dvoru" (v. 32-33):
a) pozitivní: přiznání učedníka ke Kristu - přiznání Krista k učedníku
b) negativní: zapření učedníka - Kristovo zapření učedníka

Evangelium, dosud zahalené a ponechané v tajnosti, má být zvěstováno skrze hlásání učedníků. Toto veřejné hlásání je jistým způsobem nezvratné, jak nám dosvědčuje výrok: "neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno." (v. 26 - tak ekumenický překlad). Liturgický překlad překládá tento verš velmi nešťastně: "Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, nic skrytého, že by to nebylo poznáno." Tento překlad neodpovídá jednak gramatickému tvaru použitých sloves (řečtina používá budoucí čas!), jednak kontextu: zde nejde o to, že by žádná sebeskrytější myšlenka či skutek nebyly jednou odhaleny (u Božího soudu?), ale spíš o to, že zahalené evangelium (zvěstované ve tmě a do ucha - v. 27) bude odhaleno a poznáno (hlásáno ze střech - v. 27).

Tam, kde se bude hlásat evangelium, je možné očekávat odpor. Hlasatel však nesmí podlehnout strachu. Evangelium má být hlásáno a Bůh se jistě postará o své služebníky. Strach je velmi přirozený obranný reflex každého člověka, tedy i učedníka, proto Kristus uvádí další důvody, jež relativizují strach z lidí a ze smrti. Člověk je víc než tělo, má i duši (zde je Matouš očividně ovlivněn helenizovaným židovstvím, které chápe člověka jako bytost z těla a duše, viz Mdr 16,13-14; 2 Mak 6,30). Lidé nemají moc nad duší, nad vnitřním životem jednotlivce, proto není třeba se jich bát, ale spíš Boha. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o "strach" z Boha, ale spíš o bázeň, která v biblickém pojetí zahrnuje úctu a poslušnost vůči Božímu slovu. Strach z obyčejné smrti má být překonán starostí, aby člověk nepodlehl pravé smrti - v údolí smrti, tj. v Gehenně (liturgický překlad "v pekle"). Gehenna, neboli údolí Hinnom (srv. Joz 15,8; 18,16), bylo opovržené místo na jihozápadě od Jeruzaléma, kde se kdysi obětovaly lidské oběti bohu Molochovi (srv. 2 Kr 23,10). V pozdější době zde bývali pochováváni vyobcovaní. Toto údolí se tak stalo výmluvným obrazem "trvalé smrti", jak dosvědčuje i evangelní text. Tuto smrt nemusíme chápat jako úplné zničení těla i duše (tak např. adventisté), ale jako radikální protiklad života u Boha: ne-život bez Boha je spíš smrtí než "jakýmsi životem". Proto kde se v Bibli mluví o smrti těch, kdo nepřijali společenství s Bohem, nemusíme mít na mysli anihilaci (tj. úplné zničení člověka), ale naprostý protiklad k životu, který se nejpříhodněji může označit slovem "smrt". Větu "Bůh má moc zahubit tělo i duši" nesmíme vyložit tak, že by Bůh z nenávisti uvrhl do pekla své protivníky (Bůh nezná nenávist!). Spíš tomu rozumějme v tom smyslu, že Bůh je pánem života i smrti a jako jediný smí připustit k životu. Přes brány vedoucí k životu pustí ty, kteří stojí o společenství s ním (ne ty, kteří ho odmítají - Bůh nechce odporovat lidské svobodě).

Učedník se při hlásání evangelia nemusí bát, protože Bůh se stará o ty nejmenší detaily: jak o "bezcenné vrabce" (co se týče zvířat určených k obživě, na trhu byli nejlevnější právě vrabci, dva vrabci se prodávali za šestnáctinu denáru, tj. za šestnáctinu denního platu), tak o vlasy na hlavě. Jestliže se Bůh stará o tyto bezcenné maličkosti, tím spíš o učedníka, který má mnohem větší cenu!

32.-33. Velká důležitost svědectví je nyní ještě silněji potvrzena dvěma posledními výroky. Veřejné vyznání Krista (snad v kontextu soudní obhajoby) má jako důsledek to, že i Kristus se přizná "před nebeským dvorem" (Otce i andělů). A samozřejmě platí i opak: zřekneme-li se Krista, on se k nám nepřizná (jiným slovy: rozhodneme-li se odejít od něj, on nás nedonutí, abychom přebývali v jeho společenství "na věčnosti"). Není možné si zvolit střední cestu či neutralitu: volba pro Krista či proti němu je tak výlučná a zásadní, že není možné "zůstat jen nezávislým pozorovatelem". Je jasné, že je zde řeč o soudu eschatologickém, na konci věků - soud, který bere v potaz naše konečné rozhodnutí, ve kterém setrváme až do konce života. Jinak i zřeknutí se Krista (apostaze) je odpustitelné: Petr zapřel Krista třikrát, a dosáhl odpuštění - Kristus mu zůstal věrný.

Několik myšlenek spojuje první čtení a evangelium:
- věrné hlásání Božího slova někdy přivolá nepřijetí, ba dokonce úklady, které přivodí i smrt hlasatele
- přirozenou reakcí na tyto nepřátelské postoje je strach ("Hrůza ze všech stran", říká Jeremiáš); proti tomuto strachu Kristus dává několik "protilátek"
- Hospodin je silnější než sebehrůznější hrozby a lidské mocnosti (on je "silný bojovník", "Hospodin zástupů", "má moc zahubit tělo i duši", tj. on má poslední slovo v životě každého člověka)
- učedník má proti strachu postavit důvěru v Boha, který se stará o nejmenší detaily


K úvaze

Není lehké se poctivě "poprat" s tímto evangelním úryvkem. Jsou v nás skryty mnohé zábrany, která nám nedovolují "vidět a slyšet" Ježíšova slova bez zkreslujících brýlí a šumů. Pokud patříme například k té generaci, která má ještě čerstvě v paměti komunistickou dobu, nevybaví se nám spíš ostražitost, že nesmíme dát druhým najevo, že jsme křesťany? Strach, že se o nás nesmí rozšířit, že chodíme do kostela, protože jinak to bude zlé? A pokud jsme třeba "nechali v šuplíku" tyto vzpomínky, nestačí otevřít noviny a začíst se do některých článků proti ziskuchtivé církvi? Proti zajímavému, ale jinak neaktuálnímu evangeliu? Jak máme pak odhodit ty obavy, že se nám nebudou vysmívat (a to v nejlepším případě)? Anebo není nám spíš vlastní nemluvit o svém "náboženském přesvědčení" a nechat ostatní na pokoji? "Neovlivnit" jejich svobodu? Anebo není nabíledni ještě "prostší" námitka, že se prostě stydíme přiznat se ke Kristu? Že nevíme, jak "to říct" a "co říct"? A pokud jsme sečtělí, vynoří se možná "intelektuálnější" námitka, že v době prvotní církve nebylo tak divné mluvit s druhými lidmi na náboženské téma, koneckonců všichni něčemu věřili - ale dnes? A v naší kulturní oblasti?

Možná jsme nevyčerpali všechny možné námitky proti Ježíšovým slovům o neohroženém vydání svědectví. Nicméně jedno je jisté. Ve všech dobách měli křesťané strach přiznat se ke Kristu. A v některých obdobích toto veřejné přiznání bylo zaplaceno draho, vlastním životem. A ne všichni byli tak odvážní, že nezapřeli Krista. Jinými slovy: ty naše těžkosti s vydáváním svědectví zakoušeli i lidé jiných kultur a prostředí. Všichni bez rozdílu se s tím museli konfrontovat - a to poctivě.

Nakolik je důležité vystopovat tyto různé zábrany, které by nám nedovolily přijmout Kristovo slovo nefalšovaně, natolik je ještě důležitější nezastavit se u těchto "kořenů našich obav", ale vypořádat se s nimi. A k tomu poslouží dnešní evangelium. Ježíš velmi dobře věděl, co je v člověku, nebylo mu skryto, jak hluboko v nás vězí kořeny našich strachů, a proto poskytuje několik léků na naši strnulost a němotu. Jeho slovo je účinnou protilátkou na všechny ty viry, které "nás infikují strachem a uzavřeností". Anebo jinak: Ježíš mečem svého slova odtíná ty konkrétní provazy strachu, které nás spoutávají a nedopřávají svobodu.

Jedno je společné slovům dnešního evangelia: Bůh je větší a silnější než to, co mi mohou způsobit lidé. A v jeho očích mám takovou cenu, že mám spočteny všechny vlasy na hlavě - řečeno jinak, Bůh vidí a stará se o všechny maličkosti mého života. Nejsem mu lhostejný. Proto mi také daroval Ježíše Krista, slovo evangelia, které přináší život. A jestliže "přiznání se ke Kristu, k evangeliu" je provázeno slibem, že i samotný Kristus se bude k nám znát před Otcem, pak toto svědectví zřejmě není maličkostí, ani "volitelným přídavkem", ale "nutnou výbavou" každého křesťana. Nemá být křesťan kvasem? Solí? Světlem? Někdy k tomu stačí skutky, ne však vždycky. Je pro nás evangelium slovem života? Pak si jej samozřejmě nenecháme pro sebe.

Nakonec - způsoby vydávání svědectví budou přizpůsobené okolnostem a prostředí. Tyto formy se budou lišit také podle obdarování každého jednotlivce (ne každý je povolaný zvěstovat evangelium neznámým lidem, všichni však máme tu výsadu, že můžeme obdařit lidi ze svého okolí svědectvím o Kristu, jak skutky, tak slovy). Jedno však zůstává - je nesmyslné zapřít Krista, neznát se k němu a k jeho slovům (od toho je třeba odlišit - "budou-li vás pronásledovat, utečte jinam", Mt 10,23). Zapřít Krista v podstatě znamená zapřít sebe sama, ztratit sebe, svoji identitu. A to nevede k ničemu dobrému, jen k chaosu a zmaru. A to nám koneckonců říká i samotný Kristus.

K reflexi

1. Máš konflikt s někým? Svěř tento "spor" Hospodinu, pozvi ho, aby vstoupil do tohoto vztahu (či vztahů).

2. Známe "beznadějné případy" (naši sousedé? příbuzní?), kteří jsou "ztracení" v různých závislostech a hříších? Pak nám Pavlovo slovo přináší světlo: kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší rozmnožila Boží milost. Tuto pravdu mohu nyní přijmout konkrétně v případech těch lidí, které znám a leží mi na srdci: Bůh má moc i nad beznadějnými případy.

3. V které oblasti dnešní evangelium tne do živého v mém životě? Nebraň se osvobozujícímu Kristovu slovu …

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“