Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
9. neděle v mezidobí / Nestačí říkat ´Pane, Pane´ (Angelo Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
31.05.2008 21:39:47
1. čtení
Dt 11,18.26-28

Mojžíš řekl lidu: 18"Uložte si tato má slova do svého srdce a do své duše. Přivažte si je jako znamení na svou ruku a budou jako značka mezi vašima očima. 26Hle, já vám dnes nabízím požehnání a kletbu. 27Požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, vašeho Boha, které já vám dnes přikazuji. 28Kletbu, když příkazy Hospodina, vašeho Boha, poslouchat nebudete a ustoupíte z cesty, kterou vám já dnes přikazuji, a budete následovat cizí bohy, které jste neznali."

Perikopa je součástí obšírného úvodu (5,11-11,32) k zákoníku Deuteronomia (12,1-26,15). Vzpomínka na velké důkazy Boží věrnosti na poušti (11,1-7) má přesvědčit Izraele, že jeho budoucnost je spjata s poslušností Božímu slovu. Proto je životně důležité uložit si Hospodinova slova do srdce, resp. duše (srdce a duše zde mají stejný význam, označují nitro člověka) - tím se toto slovo interiorizuje, zvnitřňuje. Nestačí však vnitřní svědectví, je třeba mít určité svědectví vnější, a proto se zde přikazuje používat "fylakteria", krabičky obsahující nejdůležitější Boží slova (mezi takové texty patřily Ex 13,1-10; Ex 13,11-16; Dt 6,4-9; Dt 11,13-21; Desatero). Věrnost Božímu slovu přináší zdar a štěstí, nevěrnost oproti tomu zmar (v. 28; viz Dt 28,1-46). Nově se tedy dosvědčuje, že Boží slova, spíš než pouhými nařízeními, jsou cestou k životu.

Mezizpěv
Žl 30

Odp.: Buď mi, Hospodine, ochrannou skálou.

K tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanben navěky,
vysvoboď mě, jsi spravedlivý!
Popřej mi sluchu,
rychle mě zachraň!

Buď mi ochrannou skálou,
opevněnou tvrzí k mé záchraně,
vždyť ty jsi má skála a má tvrz,
pro své jméno mě povedeš a budeš řídit.

Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku,
zachraň mě svou slitovností.
Vzmužte se a buďte srdnatí
všichni, kdo spoléháte na Hospodina.

2. čtení
Řím 3,21-25a.28

Bratři!
21V nynější době se stalo zřejmým, že Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu. Svědčí o tom už Zákon a Proroci. 22Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. Rozdílu není. 23Vždyť všichni jsou hříšníky a nedostává se jim Boží slávy. 24Z jeho dobroty však docházejí ospravedlnění zdarma, protože je vykoupil Kristus Ježíš. 25Aby Bůh ukázal svou spásnou spravedlnost, ustanovil ho jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru. 28Jsme totiž přesvědčeni, že člověk je ospravedlňován skrze víru, beze skutků předepsaných zákonem (Mojžíšovým).

První velký oddíl listu Římanům (1,18-3,20) zevrubně dokazuje, že před Bohem mají Židé i pohané stejné postavení: ani jedni, ani druzí nemohou počítat s "protekcí", protože jedni i druzí zhřešili a zaslouží si smrt (obsah tohoto oddílu by se dal stručně vyjádřit jako "Bez evangelia nemůže být nikdo spasený", Pavlovo pojednání se zde soustřeďuje na negativní stránku). Náš úryvek patří do následujícího oddílu (3,21-4,25, "Bůh ospravedlňuje skrze víru v Krista", důraz je teď na pozitivní stránku), který má ve verších 21-22a svoji tezi (základní myšlenku), rozvinutou nejprve formou tvrzení (3,22b-26), pak formou otázek a odpovědí (3,27-31), to vše pak doloženo četnými důkazy z Písma (4,1-25).

Novost Pavlových myšlenek je zjevná v tezi (21: Bůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu). Pro Žida byla taková myšlenka takřka nepřijatelná! Vždyť Zákon sliboval očištění a odpuštění tomu, kdo se podroboval očistným rituálům a přinášel předepsané oběti za hřích. A nyní Pavel tvrdí, že nic takového nestačí! Apoštol najednou odděluje víru a skutky předepsané Zákonem: Bůh totiž ospravedlňuje (tj. očišťuje od hříchu a "omilostňuje") jen skrze Krista. Kristův kříž je nyní tím novým prostředkem vykoupení. Skrze něj Bůh vykonává mocný čin (zjevuje svoji slávu) a vysvobozuje nás od hříchu. Kříž je znamením toho, že Bůh opět přebývá uprostřed nás (tj. jeho sláva je mezi námi - před tím jsme byly daleko od této slávy, v. 23). K přijetí zachraňující Boží moci je třeba jedině víry (v. 25).


Zpěv před evangeliem

Aleluja. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti, praví Pán. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce. Aleluja.

Evangelium
Mt 7,21-27

Ježíš řekl svým učedníkům: 21"Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane!', vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. 22Mnoho z nich mi řekne v ten den: 'Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?' 23Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti! 24Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. 25Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - ale nezřítil se, protože měl základy na skále. 26Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si dům vystavěl na písku. 27Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům - i zřítil se a jeho pád byl veliký."

Přicházíme k závěrečné části horské řeči, obsahující naléhavou výzvu k uskutečnění Ježíšových slov. I Ježíš, tak jako Mojžíš (1. čtení), vyžaduje určité rozhodnutí. Společným motivem 1. čtení a evangelia není jen výzva žít podle Božího slova, ale také zaslíbení o požehnání (resp. "zlořečení, ztroskotání") plynoucí z takové poslušnosti (či neposlušnosti). Není zde žádný rozpor s požadavkem "pouhé víry" z druhého čtení, protože tam se hovoří o člověku dosud nevykoupeném, zatímco zde je řeč o vykoupených, kteří skutky prokazují své synovství.

Nejprve se mluví o specifické skupině lidí, tzv. falešných proroků (prorok v širším slova smyslu jako ten, kdo vystupuje Božím jménem): jsou to lidé konající podivuhodné skutky, ale nežijící podle evangelia (viz předcházející verše 15-20: "Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci."). Tito lidé se vykážou před Kristem-soudcem slovy: "Pane, Pane!" Matoušovská komunita jen stěží v těchto slovech nemohla slyšet narážku na základní křesťanské vyznání "Ježíš je Pán". Toto vyznání je prázdné, pokud "nevyznávají činy". Tito "křesťané naoko" konali mimořádné skutky: prorokovali (opět, i to je třeba chápat v širším slova smyslu, nejen jako předpovídání budoucích událostí, ale jako charizmatické zvěstování Božího slova), vyháněli zlé duchy, konali "mocné činy" (pravděpodobně uzdravování): mějme na paměti, že všechny tyto skutky prováděli i praví učedníci (10,1.8; Sk 5,16; 16,18; 19,12), a to na výslovný Ježíšův příkaz. Činnost takových lidí bychom mohli charakterizovat jako "pokračování samotné služby Kristovy a apoštolů", jako službu naprosto běžnou v životě prvotní církve. Tito lidé nejsou kritizováni proto, že konali takové činy, ale proto, že na nich záviseli a jimi nahradili "poslušnost evangeliu" (to je zřetelně vyplývá ze slov obhajoby: "copak jsme neprorokovali …", v. 22). Charizmatické skutky, které nejsou provázené poslušností Slovu, nejsou platnou vstupenkou u bran Božího království. Proto Kristus takovým lidem řekne, že je nezná (viz Mt 25,12): on s nimi nemá společenství, protože "se dopouštěli nepravostí" (u Matouše slovo "nepravost" neoznačuje ani tak konkrétní hřích, jako spíš obecně "porušení Otcovy vůle", viz 13,41).

Další část, těsně navazující na verše 21-23, je podobenství o dvou stavitelích. Opakuje a podtrhuje předchozí varování a celkový "důraz" horské řeči na poslušnost Ježíšovu slovu. Podobenství má dvě části, každá z nich popisuje
a) jak byl postaven dům
b) jak se přihnala bouře
c) následky

Nejprve se uvádí jednání moudrého člověka (slovo "moudrý" se vyskytuje sedmkrát u Mt, neoznačuje ani tak člověka "moudrého" podle našeho pojetí, jako spíš obezřetného, jednajícího podle evangelia, srv. Mt 25,45). Pošetilý je opakem moudrého: je to člověk, který zná Ježíšovo slovo, ale podle toho nežije (viz podobenství o moudrých a pošetilých družičkách, Mt 25,1-13).

Evangelista pak popisuje typickou bouři v horkém a suchém klimatu Blízkého východu: vítr a silné deště brzy vytvoří potoky tam, kde dřív bylo jen suché údolí. Není to nezvyklý obraz eschatologického soudu (srv. Ez 13,10-15, vykazující mnoho společných rysů s naším podobenstvím; viz také Iz 28,17). Kdo nebere horské kázání zcela vážně, nedává v sázku nebe. Jednotlivec rozhoduje o tom, zda se jeho konkrétní život v tomto světě stane také "kouskem věčnosti" - nebo zda se jeho pozemská minulost jednou zhroutí a zanikne jako bezcenná.


K úvaze

Upadneme opět po radostných velikonočních svátcích do ponurého křesťanství lopocení a zákonického skutkaření? Pokud je tomu tak, jsme většími ubožáky než příslušníci jiných náboženství, protože jsme vázáni mnohem přísnějším zákonem než kdokoliv jiný! Avšak nepřišel snad Kristus "zdokonalit zákon"? A není snad Ježíš tím novým Mojžíšem? A nemá naše spravedlnost přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů? A nemáme "Nový zákon"?
Bylo by snadné vyvodit z horského kázání křesťanskou podobu zákonictví. Avšak tento závěr, na první pohled neoddiskutovatelný, nebere v potaz širší kontext horského kázání, které je uvozeno radostnou "zvěstí" o Božím království, přítomné tady a teď v osobě Ježíše Krista. Tedy vidíme, že zvěst o Božím království předchází "nový zákon". Milost předchází zákon. V italštině existuje přísloví, že nemáme postavit vůz před vola: vůl má táhnout vůz, ne naopak. A stejně tak nemáme postavit "skutky" před milost, ale naopak: milost má "táhnout". "Milost velikonoc" nás má táhnout… Je třeba přijmout "zcela zdarma a beze skutků" dar nového života (druhé čtení!), abychom mohli žít jako autentičtí noví lidé (a ne jako obílené hroby, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty). Nový člověk, nové skutky…

Pokud jsme přijali vážně přijali evangelní zvěst o primátu milosti, možná jsme přece jen upadli do jiného extrému: "jen milost" (to je opak "zákonictví"). Je to postoj, kdy člověk očekává všechno od milosti, aniž by se musel nějak namáhat… Milost se tak stává lacinou milostí: je to milost "za sníženou cenu", která mě "moc nestojí". Je sice pravda, že každá milost je zdarma (nedá se tedy koupit "výkonem", jinak není milostí!), ale pravá milost je "drahá": v tom, že ode mě vyžaduje jako odpověď to, co je mi "drahé" (a někdy i dar mučednictví, čili dar života, toho, co je mi nejdražší).

Drahá milost je právě ta milost, kterou beru vážně. Milost, kterou považuji za "vzácnou a drahocennou perlu". Milost, která mě nenechává lhostejným a "mnou hýbe", přitahuje mě … k novému stylu života.

Právě drahá milost mi nedovolí upadnout do nebezpečí polovičatosti a laciných slov (či laciných modliteb). Nebyli snad ti falešní proroci "zbožní"? Vždyť volali "Pane, Pane"! A nekonali mimořádné skutky? Neobdrželi tak mimořádné milosti? Ty milosti však považovali za laciné, protože zůstali v laciném "stylu života", polovičatém. Nebyla to "drahá milost", která by je vedla k odevzdání celého života "věci evangelia". Tito falešní proroci jsou nám výstrahou, že se nestačí zbožně modlit, nestačí chodit do kostela, nestačí vyznávat Krista… Pokud je pro nás evangelium drahocennou perlou, pak nemůžeme setrvat u laciné milosti. Život podle evangelia je víc než modlitba, víc než oslňující skutky… A celý svůj život postavím na evangeliu tehdy, když prohlédnu, že milost nabízená v Božím slově není laciná, ale drahá: stojí tedy za to investovat všechno!

K reflexi

1. První čtení je velmi praktické: poskytuje totiž velmi moudrou radu, že někdy nestačí "slyšet a uložit do srdce Boží slovo", ale je třeba si toto slovo viditelně "zaznamenat". Mohu se tím inspirovat a "zapsat" (na malý papír? do diáře? …) určité výroky z Písma, které mě oslovují.
2. Na čem fakticky zakládám svoji spravedlnost? Na milosti, nebo na svých dobrých skutcích?
3. Ovlivňuje Boží slovo (vyslechnuté například při liturgii) moje motivy, jednání? Nebo zůstává jen "slyšeným slovem"? Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“
Akce
Sezemické posvícení