Římskokatolické farnosti
Býšť, Dašice, Sezemice
Provizorní farní stránky
1. neděle postní / Vzpomeň si na Evu (A.Scarano)
Texty a úvahy
Petr Borský
09.02.2008 09:56:14

1. čtení
Gn 2,7-9;3,1-7

7 Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. 8Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. 9 Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. 3,1Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?" 2Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, 3jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli." 4Had nato ženě: "Ne, nezemřete. 5Naopak Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo." 6Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. 7Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

V našem úryvku se nejprve uvádí, že Bůh dal člověku dar života: používá se sloveso označující uměleckou tvůrčí činnost – člověk je Božím uměleckým dílem (ba dokonce mistrovským dílem, vždyť jenom člověk je stvořen k Božímu obrazu). To však nebyl jediný důkaz Boží štědrosti: usadil člověka v zahradě Edenu (“zahrada” - příslušné hebr. slovo je perského původu a znamená přesněji “královská zahrada”; Eden znamená rozkoš, potěšení). Tam rostly různé stromy líbezné na pohled s chutnými plody – tím se podtrhuje rozmanitost a krása darů. Hospodin je tedy ten, který dává člověku dobré věci. Had, nepřítel člověka, předkládá jiný obraz Boha: Bůh je ten, který zakazuje, ba dokonce člověka omezuje, aby ho o něco ochudil (3,1.5). Nepřítel pomocí lži a zpochybňování Božího varování slibuje ženě plnější život dosažitelný skrze plod stromu poznání dobra i zla: symbolicky se tím naznačuje morální autonomie, určující “dobré a zlé” nezávisle na Bohu (viz Ž 19,8-10, kde je zákon srovnán se stromem poznání: dává moudrost a osvěcuje oči). Oba pojedli z plodu stromu a poznali, že jsou nazí: nahota symbolizuje ztrátu důstojnosti, neschopnost přistoupit k Bohu (viz jejich útěk při zaslechnutí Božího hlasu). Tuto vlastní nahotu pak chtějí ukrýt a zamaskovat.

Mezizpěv
Žl 51 (50)

Odpověď: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství,
pro své velké slitování zahlaď mou nepravost.
Smyj ze mě úplně mou vinu - a očisť mě od mého hříchu.

Neboť já svou nepravost uznávám,
můj hřích je stále přede mnou.
Jen proti tobě jsem se prohřešil,
spáchal jsem, co je před tebou zlé.

Stvoř mi čisté srdce, Bože!
Obnov ve mně ducha vytrvalosti.
Neodvrhuj mě od své tváře
a neodnímej mi svého svatého ducha.

Vrať mi radost ze své ochrany
a posilni mou velkodušnost.
Otevři mé rty, Pane,
aby má ústa zvěstovala tvou chválu.

2. čtení
Řím 5,12-19

Bratři! 12Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všecky lidi, protože všichni zhřešili... 13Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. 14Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. 15Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. 16A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho člověka přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. 17Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. 18Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. 19Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.

Jaký je důsledek Kristovy smrti za nás, tolikrát zmíněné v Ř 5,1-11? Co to znamená mít přístup k Boží milosti (5,2)? A jaký je vztah mezi touto milostí a hříchem? Na tyto otázky se snaží odpovědět naše pasáž, srovnávající Adama a Krista: jedná se o souhrnný pohled na dějiny spásy. Kristus je pro svou poslušnost novým Adamem a dokonalým Božím obrazem. Adam neuposlechl Boha - Kristus byl poslušný. Skrze Adama přišel na svět hřích a odsouzení - skrze Krista milost a dar ospravedlnění. Kvůli provinění Adama začala vládnout smrt - kvůli poslušnosti Krista je tu dar nového života. Jeden jediný skutek, Adama nebo Krista, mají epochální význam: určují osud celého množství dalších lidí. Buď “patříme Adamovi”, a tak podléháme hříchu a smrti, nebo Kristu, a jsme “pod vládou” bezpečí, pokoje a radosti.

Jediný čin Adama, resp. Krista, mají univerzální charakter, avšak nemají stejnou moc: Kristův skutek překonává a pohlcuje Adamovu vzpouru, má moc zcela smazat její následky. Všimněme si, jak apoštol paradoxně srovnává: nejprve píše, že se nedají srovnat hřích a milost (v. 15-17), a pak přece používá srovnání (18-19), aby tak zdůraznil protiklad!

Pavel několikrát srovnává Adama a Krista, aby vyzdvihl, jak síla milosti nekonečně převyšuje (de facto nesrovnatelně, protože nesrovnatelné jsou kladeny vedle sebe!) následky neposlušnosti: Bůh ukazuje svoji štědrost vůči člověku ještě skvěleji tím, že lidem propadlým smrti uděluje o to hojněji svou milost. Tato milost není pouhým uzdravením ze hříchu a obnovením původního stavu, je mnohem víc: je “oceánem” nového života (v. 20-21).


Zpěv před evangeliem
Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.

Evangelium
Mt 4,1-11

1Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. 3Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby." 4On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.'" 5Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu 6a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou o kámen.'" 7Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.'". 8Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: 9"To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." 10Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.'" 11Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.

Pokušení na poušti je těsně spjato s předcházejícím úryvkem o křtu: spojujícím článkem je pojem “Boží Syn”. Ježíš, slavnostně Otcem prohlášen jako Boží Syn hned po křtu, třikrát odmítá se projevit jako Syn – Mesiáš podle falešných mesiánských představ (dvakrát ďábel předkládá svoji nabídku větou: “Jsi-li Syn Boží…”). Tak jako křest představuje určité ztotožnění Ježíše s Božím lidem, stejně tak i pokušení na poušti. Po vysvobození z Egypta a uzavření smlouvy Izrael zakouší zkoušky na poušti. U Matouše je sled událostí podobný: po návratu z Egypta máme křest (přechod Rudým mořem je jeho předobraz, aspoň podle některých exegetů), pak Otcovo prohlášení “Ty jsi můj Syn” (srv. Izrael jako adoptovaný Boží syn, Dt 8,5) a období zkoušení na poušti. Paralela je o to víc posílena tím, že Ježíšovy odpovědi Satanovi jsou převzaté z Deuteronomia, kap. 6-8, právě z pasáže popisující Izraelovu zkušenost na poušti. A tak Ježíš, ztělesnění Izraele, ve své osobě zakouší to, co Izrael: s tím rozdílem, ovšem, že úspěšně dosvědčuje své synovství tam, kde Izrael zklamal.

Příběh je úmyslně zařazen na tomto místě, protože slouží jako důležitá předehra Ježíšově službě. Ačkoli motiv “zkoušení Ježíšovy oddanosti vůli Otcově” se stále znovu objevuje v evangeliu, je třeba se s tím konfrontovat hned od počátku: tím se udává základní tón následnému vyprávění.

Perikopa se skládá ze tří pokušení zarámovaných do uvádějící věty (v. 1-2) a závěru (v. 11):
1) pokušení proměnění kamenů v chléb (v. 3-4)
2) pokušení na věži chrámu: zkoušet Boží věrnost (v. 5-7)
3) pokušení přijmout království světa (v. 8-10)

Ve všech třech případech Ježíš odmítá ďáblovu nabídku vždy citováním věty z Deuteronomia (tj. z páté knihy Mojžíšovy).

V této perikopě se setkáváme s tématem, které je životně důležité pro teologii evangelií: Ježíš žije pro Otce, a to dokazuje právě v mezních lidských situacích, v nouzi a nedostatku. To, co se Ježíšovi nabízí (chléb, bezpečnost, království světa) patří právem jeho synovské a mesiánské důstojnosti. On je však povolán k tomu, aby vyjádřil svoji identitu jen v souladu s Boží vůlí.

Plněním svého poslání v poslušnosti vůči Otci nám Ježíš ukazuje, že na prvním místě miluje Otce celým srdcem a celou vůlí (Dt 6,5). Ve svém věrném přilnutí učení zákona ukazuje zásadní soulad vlastního učení i služby se zákonem správně pochopeným (srv. 5,17).

1. Poušť je obzvlášť vhodným místem zkoušky. Zmínka o vyvedení skrze Ducha navazuje na předcházející událost křtu, při které Duch sestoupil na Krista: Duch je suverénním aktérem v Ježíšově životě a službě. V paralelním příběhu o zkoušení Izraele na poušti je Hospodin ten, kdo uvádí na poušť (Dt 8,2). Zatímco Duch je ten, který vede na poušť, ďábel je tím zkoušejícím.

2. Určité paralely mezi Ježíšem a Mojžíšem jsme měli už v Mt 2. Zmínka o Mojžíšově postu (po čtyřicet dní a nocí – Dt 9,9) se víckrát opakuje v kontextu Dt 6-8, který je základem naší perikopy. Pravděpodobně číslo 40 připomíná čtyřicetileté putování pouští, které bylo obdobím společenství s Hospodinem (jak dotvrzuje Deuteronomium): stejně tak máme chápat i Ježíšův pobyt na poušti.

3. Pokušitel nepochybuje o tom, že Ježíš je Synem Božím, ale spíš zkouší jeho oddanost Otci: jeho otázka se nemá ani tak přeložit “jsi-li Syn Boží”, ale spíš “protože jsi Syn Boží, …” (jde o tzv. skutečnou podmínkovou větu). Pro pochopení tohoto pokušení je třeba si uvědomit, že v této chvíli půst a zakoušení hladu jsou Otcovou vůlí pro Syna. Při nedostatku jídla na poušti začali Izraelité “reptat” z nedostatku víry (Ex 16) - Ježíš si střeží svou věrnost k Bohu a odmítne nabídku přízemního mesiášství. Proměnit kameny v chleby by znamenalo odmítnout Boží vůli a dopustit se neposlušnosti. Můžeme však jít dál a najít něco hlubšího. Protože pokušení se týkají právě Božího Syna a zázračné nasycení je mesiánským skutkem, pravděpodobně je v tom zahrnuté také špatně načasované projevení mesiánské moci. To by se opět týkalo jen vztahu mezi Ježíšem a Otcem: Ježíš totiž nebyl pokoušen před lidmi.

4. Tato věta je z Dt 8,3, kontextem je bloudění izraelského národa na poušti. To je zásadní důležitosti pro pochopení matoušovské perikopy, kde Syn Boží znovuprožívá zkušenost Izraele, Božího syna, ale jako vítěz, a ne jako poražený. Podobnou větu najdeme i u Jana: “mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal” (Jan 4,34). Syn nevykonává mesiánskou moc tak, aby naplnil svá přání: on zůstává věrný Otcově vůli a naplňuje mesiánskou roli v utrpení a nouzi (srv. Žd 5,8: “Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel”). Ježíš miluje Otce celým srdcem a celou silou (Dt 6,5), i když za cenu odříkání a omezení.

5. Druhé pokušení se odehrává ve svatém městě čili v Jeruzalémě: chrám je místem zvláštní Boží ochrany, a právě o to jde teď.

6. V prvním pokušení si Ježíš měl opatřit jídlo “na vlástní pěst”: měl zachránit sebe uplatněním vlastní moci. Zde, oproti tomu, se má vystavit smrtelnému nebezpečí (má vyskočit dolů), a tak donutit Boha k záchrannému činu. První pokušení se týká špatně chápané aktivity, kdežto druhé špatně pochopené pasivity. Opět je Kristus povolán ne k tomu, aby přeceňoval svoji důstojnost a identitu, ale aby žil v poslušnosti Otci.

Zajímavé na tomto pokušení je právě to, že ďábel používá větu z Písma (říká “je psáno”, stejně jako samotný Ježíš). A je to o to záludnější, že zmíněná věta ze žalmu skutečně platila pro každého věrného Izraelitu a potažmo pro Syna Božího, zástupce Izraele: poselstvím žalmu je totiž Boží ochrana vůči věrnému Izraelitu. Zmínka o andělích anticipuje Ježíšův výrok při zatčení: “Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?” (Mt 26,53). Zde není žádný specifický mesiánský prvek, ale spíš zkouška poslušnosti a důvěry.

7. Ježíš opětuje citací z Dt 6,16: “Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého”. V Deuteronomiu tento verš pokračuje: “tak jak jste ho zkoušeli v Masse” (Massa znamená “zkouška”). Izrael pokoušel (zkoušel) Boha v Masse: kde však lid první smlouvy zklamal, Syn prokazuje poslušnost. Větou z Dt 6,16 Ježíš dosvědčuje, že nebude zkoušet Otce. Opět můžeme v tom vidět Ježíšovu poslušnost.

8. Mojžíš před svou smrtí vystoupil na vrchol hory Nebo a odtamtud nepohlédl pouze na zaslíbenou zem, ale na všechny směry (Dt 3,27): rabíni to symbolicky vysvětlili jako pohled na celý svět. V této souvislosti Mojžíš varuje lid, aby nepodlehl bohatství Kanaanu (Dt 8,10-14). Druhotně je hora také místem setkání s Hospodinem, nebo naopak idolatrie (Dt 12,2). A o to jde v tomto pokušení: podlehnout Satanovi, nebo osvědčit věrnost Hospodinu.

9. Ďábel nabízí všechna království světa: jistým způsobem paroduje Otcovo slovo “Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země” (Ž 2,8; srv. Ž 72,8; Zj 11,15). Nepřítel opět zkouší odvést Ježíše od Otce: a jeho nabídka je důmyslná, protože láká Krista něčím, co mu právem náleží (srv. Mt 28,18: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi”), ale špatnou cestou, protože za cenu modloslužby. Klanění, které Kristus přijal od mudrců, ďábel chce pro sebe. Navíc moc nad světem nemá ďábel, ale Otec: ten ji dá Kristu (“je mi dána” je tzv. pasivum divinum, kdy je podmětem Bůh).

V tomto posledním pokušení máme klíč k pochopení podstaty všech pokušení: tak jako v příběhu z Geneze (3,1-7: viz první čtení), jde vždy o volbu mezi vůlí nepřítele, nebo Boha, což implicitně zahrnuje podřízení se prvnímu či druhému. Ďábel se chce postavit na místo Boha.

10. Ježíš používá příznačné oslovení: Satane, tj. nepříteli (to je význam příslušného aramejského slova). Na první pohled se ďábel snaží vystupovat jako přítel (nabízí laciná řešení, “příchází na pomoc v nouzi”), ale ve skutečnosti je nepřítelem, který odvádí od Boha, od skutečného života.
11. Andělé přichází nejen sloužit Ježíšovi, věrnému Izraelitu (jak je přislíbeno ve verši 6), ale také potvrdit a vyzvihnout jeho vítězství jako poslušný Syn (srv. Žd 1,6). Tento verš tak symbolicky podtrhuje identitu Syna (srv. Mt 26,53), který má ke své službě legie andělů. Zároveň se ukazuje Boží věrnost vůči poslušnému.


K úvaze

Bylo to jako ve snu. Obdivovat majestátní hory, tiše šplouchající vody, rozkvetlé louky, cvrlikající slavíky. Bylo to jako ve snu. Den ze dne jsme mohli objevovat nové taje skrývající se v malém velkém ráji. Nedokázali jsme se ubránit stále novému úžasu nad krásou kolem nás. Těžko uvěřit, že tak velké skvosty nám daroval sám Nejvyšší. A v těchto darech jsme odkrývali Boží dobrotu rozlévající se až k nám. Nebyl to odlesk Boží lásky?

A tato nezakalená láska byla přítomná i ve vztahu k mému muži: bez poskvrny sobectví, touhy ovládat druhého. S odstupem času je pro mě neuvěřitelné, že mezi námi nebyl stín nedorozumění, napětí, nevraživosti. Neuvěřitelné, dnes! A Bůh? Neutíkala jsem od jeho pohledu, netajila jsem před ním ani nejskrytější touhy a myšlenky. Však nebylo proč. Vždyť on byl mým přítelem. Jak těžko vůbec vzpomínám na tyto zážitky, jak těžké je připustit si, že takový byl můj život. Nebyl to sen.

Náhle to však skončilo. Pomyslela jsem si, že Bůh nás chtěl o něco ochudit, držet zkrátka. Zabránit přístup do pravého ráje. Ale vlastně, nepřišlo to úplně ze mě. Někdo neznámý mi to ponoukl. A jeho nabídka byla velmi svůdná: “Budete jako Bůh. Vy sami si určíte, co máte a nemáte dělat. Budete pány nad svým životem. Proč by vás Bůh měl zotročovat a diktovat vám, co smíte a co ne? Nabízím vám jedinečnou šanci: všechno bude ve vašich rukou – moc, bohatství, sláva, požitek. Nic vám nebude chybět.”

Proč jsem tomu uvěřila? Nic mi nechybělo, naprosto nic. Proč jsem přestala důvěřovat Boží dobrotě? Sama ani nevím. Chtěla jsem to zkusit. Najednou Bůh přestal být mým nejbližším, mým přítelem. Už mi nestačil. Chtěla jsem víc – ale co? Zkusila jsem to: bylo to lákavé, dobrodružné. Navrhla jsem to i svému muži: nic jsem totiž před ním neskrývala. A on také svolil.

A sen se náhle rozplynul: začala jiná realita. Jako bych se probudila do jiného světa. Připadala jsem si jako brečící dítě přicházející na svět, které ztratilo teplo a bezpečí mateřského lůna: zranitelné a vystavené zimě. Vše mi připadalo cizí: můj muž, Bůh, svět kolem. Já samotná jsem si byla odcizená. Nerozuměla jsem svým pocitům, náladám, myšlenkám. Co se ve mně děje? Proč je můj muž zlý, hrubý, násilný? A odkud se bere ta moje nevraživost, pomstychtivost? Proč mě Bůh pořád pronásleduje? Pryč, chci být sama. Chci být v bezpečí. Ale kde? Ať utíkám sebevíc, nikde nenacházím pokoj. Co se stalo? Proč jsem jen svolila té nabídce … Proč? Proč? Zbývají jen slzy, vzpomínky…Je opravdu vše ztracené?

Byl tento příběh pouhou fikcí?

Až se v tobě objeví stesk po štěstí, po harmonickém vztahu, nezakaleném sobectvím a neupřímností:
vzpomeň si na Evu.

Až se tě zmocní strach před Bohem a budeš před ním utíkat, protože on tě jen hlídá a vyhrožuje ti:
vzpomeň si na Evu.

Až potečou slzy hořkosti a zklamání
nad vlastním životem,
nad rozbitým vztahem,
nad nezastavitelným kolotočem lidské netečnosti a zloby:
vzpomeň si na Evu.

Až tě napadne vzít život do svých rukou,
otočit se Bohu zády:
vzpomeň si na Evu.

Vzpomeň si na Evu

K reflexi

1. Had navázal dialog s Evou, který pak vyústil v hřích: jsem schopný si uvědomit, jakými prostředky se mě nepřítel pokouší lákat? Jak probíhá dialog s hříchem v mém nitru?

2. Snadno podléháme malomyslnosti při zavzpomínání na konkrétní poklesky, kterých jsme se dopustili. Nakolik však přijímáme radostnou zvěst, že tam, kde se rozmnožil hřích, se daleko víc rozmohla milost? Uvěřil jsem tomu? I v těch konkrétních bolavých případech?

3. Obživa, bohatství a sláva nejsou samy o sobě ničím špatným: tím se stávají pouze tehdy, když jsou vyhledány a dosaženy mimo Boží vůli. Hledám tyto prostředky “bez Boha”, anebo v upřímné a nefalšované podřízenosti Božímu hlasu?

Zobrazit k tisku - vše
Zobrazit k tisku - pouze obsah bez nadpisu
Prožíváme...
Liturgické mezidobí
„Služte Hospodinu s radostí.“